Centrum

7. října 2017 v 17:45 | Šnek |  Pikčrz
Bravo, Saturinovic.
 

ems2

30. července 2017 v 12:52 | Šnek |  Vrajtnk

"Poslouchej-" i když se nakonec zmohl na slovo, nebylo mu dopřáno cokoliv říct.

"Ne! Prostě už vypadni!" zahulákal William a začal Henryho šťouchat zpět ke vchodu.

Henry byl ještě pořád překvapen tak moc, že se nechal došťouchat až ke vchodu, kde si teprve ve dveřích uvědomil, co se vlastně děje, a stoupnul si pevně jako socha. Chtěl něco říct, ale pak mu došlo, že s největší pravděpodobností ho Will zase přeruší, tak raději držel pusu, domnívajíc se, že se takto se situace zklidní rychleji.

"Proč tu ještě stojíš?! Tak vypal konečně! Nevidíš, že tě nepotřebuju?! Protože já," opět praštil pěstí do stěny, "jsem," znovu, "přece," a znovu, "v pořádku!" tentokrát rána letěla jinam.

Henry ztratil rovnováhu a spadl do sněhu přede dveřmi. Pomalu si rukou sáhnul na bolavou tvář, stále nevěříc tomu, co se právě odehrálo. Stalo se to tak rychle a zdálo se to tak nečekané, až by to Henry s chutí označil za halucinaci a ačkoli bolest v jeho tváři byla jasným důkazem, že se mu to jen nezdá, snažil se sám sebe přesvědčit o opaku.

Williamovi se v očích ještě chvíli zračil naprostý vztek. Hyperventiloval a celkově vypadal blízko mentálního zhroucení. Podíval se Henrymu do očí a spatřil naprostý šok. Teprv v tu chvíli se v něm něco přeplo a on si uvědomil, co udělal. Zděšeně se podíval na svou ruku jako kdyby ani nebyla jeho. Střídavě se díval na Henryho a na svou ruku, až se ho zmocnil pocit, že už to déle nevydrží. Bylo to příliš. Klepající se rukou sáhl po klice a rychle bouch dveřmi, aby se už déle nemusel dívat na Henryho výraz.

++

Henry seděl ve sněhu a šokovaně zíral na dveře, ve kterých William zmizel a snažil se přemýšlet nad tím, co se právě stalo. On ho udeřil. Normálně ho sejmul do obličeje, až sebou švihnul do sněhu. Co to znamená? Udělal něco špatně? Udělal, uvědomil si. Vlezl mu do baráku, narušil jeho soukromí, i když říkal, že nemá. Měl prostě... Odejít a vykašlat se na to, tak, jak Will chtěl. Henry se postavil a jako zpráskaný pes se začal loudat k autu. Až to bude možné, omluví se mu. Tak alespoň, že byl naživu... Nic víc nakonec vědět nepotřeboval.

Jeho kolega se zatím hned za dveřmi zhroutil na podlahu a schoval obličej do dlaní. No jasně. No jasně! Co by byl za Williama Aftona, kdyby se mu nepodařilo někomu něco udělat? A ještě k tomu Henrymu! Henrymu, který by nikdy nikomu neublížil, který se prostě jenom přišel ujistit, že je jeho kamarád v pořádku! Snažil se pomoct! Byl Will vůbec někdy Henryho kamarád? Tak nebo tak, teď ho bude jistojistě nenávidět... No počkat. To uvědomění projelo jeho tělem jako ledová šipka. Ne! Nesmí přijít o další osobu! Jasně, o Henryho by nepřišel jako přišel, dokonce by se s ním pořád stýkal, protože pořád ještě spolupracovali, ale i tak. Přijít o takhle blízké přátelství bylo prostě vyloučeno, smutek nesmutek, žena nežena. Musí se zajímat o živé lidi...

A tak, stejně jako mu před chvílí vrazil pod vlivem smutku, pod vlivem strachu o vztah vyskočil na nohy a vyrazil ven, do toho mrazu.

"HENRY, POČKEJ!" řval, ale viděl už jenom fialové auto, jak mizí za roh. Ne. Ne! Nenechá ho myslet si kdoví co! To nedopustí!

Vletěl jako šílený do garáže. Co nejrychleji nastartoval svoje auto a sprostě nadával, když se mu to díky studenému ročnímu období povedlo až asi na třetí pokus.

Prudce šlápl na plyn, až ho to přitlačilo k sedačce a vyrazil tím směrem, kde Henry zmizel. Jenomže místo toho, aby se cítil lépe, že ho teda má, bylo mu ještě hůř. Co teď?... Nebude to moc divné, když za ním jenom tak doleze? Neměl by se vrátit a zavolat mu, potom někdy, až se uklidní? Ne, musí za ním okamžitě, aby třeba něco neudělal nebo... Nebo. Ale co mu řekne?...

Will si nebyl vůbec jistý tím, co by právě teď byla ta nejvhodnější reakce, tak nerozhodně jel kus za ním, tak, aby ho nemohl poznat, a zároveň se snažil nevybourat se. S jeho aktuálním soustředěním byl zázrak, že na něj nikdo nezavolal policii.

Po pocitově dlouhých týdnech a měsících jízdy zaparkoval Henry před svým domem. Vylezl ze svého auta a zamyšleně si to šinul ke dveřím, naprosto netušící o autu, které malou chvilku po něm zaparkovalo těsně vedle toho jeho.

Clarissa svého manžela už samozdřejmě vyčkávala a jenom co uslyšela nějaký podezdřelý hluk, byla na nohách a v následujících pěti sekundách už se opírala ve dveřích do předsíně a sledovala, jak se Henry vysvléká.

"Tak, jak jsi dopadl?" chtěla dodat ještě něco, jako třeba jestli je ten týpek mrtvý dobře, ale překonala to.

"No... Žije..." Henry odlepil pohled od země a Clarissa zpozorněla, když zaregistrovala červený flek na jeho obličeji. Okamžitě ten tvar poznala.

"...vy jste se porvali?" zkoumavě se zadívala do Henryho zelených očí a potom si začela prohlížet celé jeho tělo, snažící se přes oblečení poznat, jestli mu není něco vážnějšího. Chtěl něco říct, ale ona ho nenechala.

"Doufám, že z toho nevyšel tak lehce a pořádně jsi mu nakopal zadek." zavrčela.

Henry se otřásl. Jak si mohla myslet, že Willovi opravdu ublížil?... Měl problémy, když se měl s někým jenom bavit, jak by se dokázal poprat?

"My jsme se neporvali..."

"Tak od čeho máš na obličeji obtisknutou tu pěst, Henry?" Clarissa unuděně poklepala nehty na rám dveří a čekala, jak se k tomu její manžel vyjádří.

"No, já.... Já... Ono to bylo totiž tak že já... Já ho jako nepraštil, já jenom... Jenom jsem tam stál a ono se to tak nějak udělalo... Samo...."

"...takže on tě sejmul a tak to skončilo?"

Henry pomalu kývl a doufal, že se Clarissa nějak moc nerozruší. Ale to by nebyla ona.

"A to jsi mu to jako neoplatil, prostě ses nechal?! Hezky se vrať a zmlať toho debila do bezvědomí, než to udělám za tebe!" rozmáchla se rukama. Co si o sobě ten týpek jako myslí?!

"....Clarisso-"

"Jo, jasně, ty to neschvaluješ, ale beztak bych tě nepustila, i když chápu, jak rád by ses zase vyhnul tomu, abys se mnou trávil čas!" vyhrkla a snažila se začít přitom co nejpřesvědčivěji začít brečet.

"Clarisso, tohle- tohle jsem vůbec nemyslel!" skoro vykřikl Henry a vjel si rukama do vlasů. První Will, teď ona... To je zase den.

"Já ti nevěřím, Henry! Určitě mě nemáš vůbec rád!" tohle byla jedna z nejhnusnějších věcí, které mu šly říct, a ona to dobře věděla.

"C-Clarisso nech toho, vždyť dobře víš, že tě miluji!" muž naproti ní vypadal čím dál víc, jakoby se měl sesypat.

"Tak proč mě pořád přehlížíš?!"

Henrymu došla slova. Na tohle snad ani nešlo vymyslet nějakou obstojnou odpověď. Možná Will by něco splácal, kdyby byl na jeho místě, ale Henry byl Henry a Henry netušil, co na to má už říct. Mlčet ale nechtěl. Už dříve toho dne zjistil, že to moc nefunguje a dostat po hubě znovu nepotřeboval. A tak prostě použil první nápad, který vyplul z hlubin jeho hlavy. Udělal malý krok dopředu, chytnul její bradu, jemně ji zvednul a potom ji hluboce, dlouze políbil.

Clarissa první překvapeně ztuhla, ale potom se k němu přitiskla a slastně přivřela oči. Tohle bylo přesně to, o co usilovala. Tohle byl ten Henry, kterého chtěla. Něžný a jemný a vášnivý. A ať už prostřídala milenců a milenek kolik chtěla, její manžel ji nikdy neomrzel. Protože on měl něco, k čemu se nikdo jiný ani nepřibližoval. Její srdce.

"...udělám si na tebe čas." prohlásil tiše, když opustil její rty. Opatrně se odtáhl a pohlédl na ni. Vypadala jako naprosto jiný člověk. Spokojeně a klidně. Možná že Will taky potřeboval jenom pusu. ...dobře, to asi ne. Možná od svojí manželky- no počkat. Henry si teprve teď dal dvě a dvě dohromady.

"Já už asi vím, proč se Will choval tak divně, protože mu zemřela manželka! To by vysvětlovalo i ty alba a- a-- a!" skoro vykřikl, jakoby to bylo zjištění století.

"Henry, proč musíš všechno vždycky pokazit?" reagovala Clarissa podrážděně. No ovšem, když už si myslí, že konečně přestal řešit toho culíkatého debila a začal řešit ji, zase ji přesvědčí, že takhle to nefunguje. Měla chuť mu normálně vrazit a donutit ho věnovat se jenom jí násilím.

"...co?" Henry zněl zmateně, vjel si do vlasů prsty a snažil se přijít na to, na co to jeho manželka naráží. "Já přece nic neudělal, já- já jeho manželku nezabil, takže já to nepokazil, co bych měl po--"

"VĚNUJ SE MI!" Clarissa byla už vážně unavená jeho kecy a tím, že nemůže získat, co chce, když ho chytla za ramena a začala s ním třást. A pravděpodobně by přidala i nějaké nadávání a výhružky, jenomže do místnosti vletělo jakési brečící dítě, Henry se lekl, vytrhl se a schoval se za ni.


++

"Tatííííí," vyjekla malá holčička. "Sam mi nechce půjčit svoje hračky! Říká, že jsem na ně ještě moc malá a že bych je beztak jenom rozbila, řekni mu, že to není pravda! Já bych je nerozbila, já jsem už velká holkaaaaaa!" protáhla A plačtivě.

Ve skutečnosti dívence bylo teprve sedm a díky své nešikovnosti rozbila naprosto všechno, čeho se dotkla. Samozřejmě potom s pláčem vždy přišla za otcem a naříkajíc ho žádala, aby to zpravil, že ono se to "samo" rozbilo.

"Henry, vždycky Henry," pomyslela si Clarissa.

Proč někdy nemohou děti dojít za ní? Ne, vždycky musí chodit za Henrym. Henry je asi středem světa nebo co. I ona vždycky chodí za Henrym. Oh wow, opravdu všichni pořád chodí jen za Henrym. Henry, Henry, pořád jen Henry! Už ji to neskonale štvalo, cítila se jako vzduch. Ona přeci není vzduch! Ale...zároveň nechtěla, aby její děti chodily za ní. Nejradši by, aby její děti ani neexistovaly. Ale bohužel existovaly, a tak to nejlepší, v co mohla doufat, bylo, že ji nikdy nebudou otravovat, ani po ní nic chtít, ani vedle ní dýchat, cokoliv dělat, že na ni nebudou mluvit, ani si jí všímat, že po ní nikdy nebudou chtít obejmout, podepsat nějakou kravinu do školy (škola je stejně na hovno) a tak dále až do statisíce důvodů.

No jo, jenže nechtěla ani, aby děti chodily za Henrym. Ona je přeci lepší, než Henry. Když je lepší, tak proč musí ti spratci lozit za Henrym?

Clarissa se na svou dceru zamračila a protočila oči.

"Běž si hrát někam ven, nebo co to vy děcka vůbec děláváte, Charlotto," pověděla jí.

"Charlotto mi smí říkat jen táta," odsekla Charlie a vyšpulila rtík.

Clarissa nehodlala svou dceru déle snášet.

"Jak myslíš, Charlotto," pravila ještě a bez ohledu na kohokoliv šla ven si zapálit, aby si zklidnila nervy.

Jak Charlie, tak Henry za ní otočili hlavu. Charlie se v tu chvíli honilo hlavou jen pár věcí. Jedna z nich byla, že její máma je neskonale divná, ale že takoví jsou asi všichni dospělí. Druhá byla, že by si přála být vyšší, než Sam, aby mu jeho hračky mohla prostě vzít a na nic se ho neptat. Potom jí ještě v hlavě hrála melodie, kterou slyšela v pizzerii, ale to vesmír vyhodnotil jako nedůležité a proto tomu nehodlal věnovat pozornost.

Henrymu se honila hlavou spousta věcí. Například to, že neumí komunikovat ani se svými vlastními dětmi a že by byl raději, kdyby chodily za Clarissou, než za ním. Něco mu však říkalo, že Clarissa tento názor asi nezastává. Jedna z dalších myšlenek patřila samotné Clarisse. Přemýšlel o tom, jak málo ji vlastně zná. Zná ji vůbec? Kdo je vlastně ta žena, kterou si vzal? Jediné, co o ní věděl na sto procent, bylo, že o ní neví zhola nic. Neštvalo ho to ale, pouze mírně znepokojovalo. Znepokojovalo ho to spíše hodně. Aniž by to Henry tušil, toto znepokojení se pomalu proměnilo v strach a našlo si permanentní obydlí v koutku jeho mozku. Naštěstí se náhle připlazila ještě jedna myšlenka, jež pomalu nahradila všechny ostatní. Nebyla to ani tak myšlenka jako to bylo spíše "Haló, dávej bacha na okolí!"

"Co si to zpíváš, Charlotte?" zeptal se Henry, když si uvědomil, že jeho dcera si něco pobrukuje.

"Cože?" nechápala Charlie, která se natolik ztratila ve svých myšlenkách, že jí nedošlo, že začala znělku nahlas pobrukovat.

"Něco sis broukala," uvedl Peterson rozpačitě.

"Och, ty myslíš znělku z tvé pizzerie!" vyjasnilo se Charlie po chvíli zadumaného civění. "Jednou ti taky vymyslím znělku! Až budu slavná zpěvačka!" rozzářila se.

Henry se musel pousmát. Ach ten dětský svět, jak je jen jednoduchý a prostý. Kéž by všechno bylo tak jednoduché napořád.

"No ovšem, Charlotte. Budeme tvou znělku hrát pořád a pořád dokola. Vždy oznámíme 'teď bude několik hodin hrát Charlottina znělka' a všichni budou nadšeně tleskat," řekl jí s úsměvem.

"Circus Babyna," opravila ho Charlie.

"Huh?" Henry se na ni nechápavě podíval.

"Budu si říkat Circus Baby. Víš, co je to umělecké jméno, ne?" podezřívavě se zeptala svého otce.

"Ano, samozřejmě vím, co je pseudonym."

Charlotte se na něj podívala pohledem, jakým se normálně koukají pouze holubi a ovce.

"Umělecké jméno, Charlotte, pseudonym je synonymum pro umělecké jméno," upřesnil Henry, když mu došlo, že mluví s dítětem.

Charliin pohled se po tomto ovšem nezměnil a Henrymu chvíli trvalo, než mu došlo, co za chytré slovo řekl tentokrát.

"Synonymum znamená- ale kašli na to," neměl Henry sílu pokračovat. "A teď, říkala jsi, že ti Sammy nechce půjčit hračky? Tak co kdybychom si my šli na oplátku hrát s něčím lepším? Myslím, že v garáží je několik robotů, kteří by rádi měli tvou pozornost."

"Yaaaaaayyyyy!!!" zavýskla dívenka a už se hnala do garáže.

  • * * * *

Mezitím Clarissa venku kouřila cigaretu. Padal sníh, ale překvapivě jí vůbec nebyla zima. Bylo to zvláštní. Ona vlastně skoro nikdy nepociťovala zimu. Tvrdé prostředí dokázalo zřejmě udělat divy, od nepociťování zimy až po promanipulování si cestu na univerzitu. Taky ji to naučilo se nedat jen tak sežrat. Nakonec lidé jsou pouhá zvířata a stejně jako v přírodě, i mezi lidmi existuje jistý potravní řetězec. Ona byla na vrcholu toho řetězce, byla si tím jistá.

"Neexistuje žádný důvod pomáhat těm dole," pomyslela si náhle a myslela to smrtelně vážně. "Když se neumějí zdola dostat sami, zemřou, je to prosté. Silní by neměli pomáhat slabým. Slabí...slabí zkrátka zemřou, není to žádná věda. Tak by to mělo být, tak to příroda chtěla a tak by to měl chtít každý chytrý člověk. Cha, všichni, kteří chtějí někomu pomáhat, to nemohou mít v hlavě v pořádku," zapálila si další cigaretu. "Poslala bych je všechny do blázince."

Najednou Clarissa zaslechla, jak před jejich domem zaparkovalo auto.

"Jaký vůl parkuje takhle?" prohlásila napůl udiveně a napůl s odporem největšího rázu.

Z auta vystoupil William Afton.

"Oh, tenhle vůl," odpověděla sama sobě s povzdechem.

"Dobrý den, Clarisso," spustil William hned, co ji uviděl. "Je H-"

"Ne," odsekla Clarissa.

"Ještě jsem ani nedořekl ot-"

"Ne," opětovala Clarissa palbu.

"Mohla byste mne prosím nechat dom-"

"Ne," zasmála se.

Afton zvažoval, jestli by nebylo rychlejší jí vrazit, navíc ho začínala dost štvát. Ne, ženu přece ani květinou neuhodíš, to znal i William. Navíc pochyboval, že by ze sebe teď vůbec vydal tolik energie, aby mohl Clarissu uhodit.

"Madam, teď začínáte být opravdu-"

"Podívejte se, Aftone," pravila Clarissa tónem, jako by mluvila se psem, který právě provedl něco špatného, a dloubla do Willa prstem, "Já vám to řeknu narovinu. Bylo by skvělé, kdybyste naprosto vypadl ze života mého muže, bylo by míň skvělé, ale ještě pořád fajn, kdybyste přestal přidělávat problémy. Ale víte, co by bylo naprosto fantastické?" zeptala se suše. "Kdybyste byl mrtvý," dokončila ještě sušeji.

V ten moment by každý našel ve Williamově hlavě pouze naprostý chaos, ale zároveň prázdnotu, jelikož jeho hlava se snažila zpracovat, jestli to ta žena myslela vážně a jestli se zhroutit, prostě se sebrat a nevěřícně odejít, nebo jí říct něco od plic a vzpomenout si na to, proč sem vlastně přišel. Nakonec se však jen nadechnul.

"Pšššš," zareagovala Clarissa, když si všimla, že jí z ruky vypadla cigareta a tak začala šátrat po další.

"Já-"

"Pššššššššššš," opět ze sebe vydala a konečně našla v kapse šatů krabičku cigaret.

"To mi připomíná, proč jste v takovémto počasí v šatech?" optal se Afton a byl překvapen, že ho nikdo nepřerušil.

"Ještě nemluvte," skoro zakřičela Petersonová a vrazila si do pusy cigaretu, načež ji zapálila. "Lepší," prohlásila sama pro sebe. "Teď můžete říct, cokoliv, co chcete. Menší upozornění: Jestli vaše vykládání bude delší, než minutu, chytím vás za ten dementní culík, o kterém si myslíte, jak je módní, a dovleču vás až k vašemu autu, do kterého vás násilím nacpu. Mimochodem to auto je hnusné."

"To neuděláte," řekl William s úšklebkem na tváři.

Clarisse ta věta připadala nesmírně vtipná. Ani nevěděla proč. Jen se tomu hlavně nesmí začít smát, sousedi by si říkali, že jí hráblo. Jen se hlavně nesmí smát. Ale k čertu s tím! Clarissa se začala smát. Nemohla přestat. Ta věta byla tak neskutečně naivní.

"Hele, chcete se vsadit?" prohodila stále za smíchu.

"O takové věci se nesázím. Každopádně proč jsem tu. Koukejte, možná se vám už od Henryho doneslo, že, eeeh, že jeho návštěva zkrátka neproběhla zrovna…ideálně," William změřil Clarissu pohledem, snažíc se odhadnout, jestli o tom něco ví, nebo ne.

"Jak ne ideálně?" hrála Clarissa schválně hloupou.

"…Vy víte, o čem mluvím," odhadnul Will.

"Che, lituju, avšak nemám nejmenší tušení, co můžete mít na mysli," Petersonová dál předstírala, že nic neví.

"Vážně chcete, abych to řekl, co?" Afton složil hlavu do dlaní. "Dobrá, tak já to tedy řeknu, já…já jsem možná, v afektu vzteku, mohl Henryho lehce praštit, ale jsem tu, abych-"

"Možná? Lehce? Specifikujte, než budete pokračovat," pravila Clarissa a dramaticky popotáhla z cigarety.

Will začal přemýšlet, jestli nemá vážně raději odejít.

"Ježíši…Ano, přiznávám, když mne Henry navštívil, v záchvatu vzteku jsem uhodil ho a taky stěnu ve svém domě. Stěna ovšem nemá modřinu a také mne nemůže nenávidět, tudíž té se omlouvat nemusím. Přišel jsem se sem omluvit Henrymu a byl bych rád, kdybyste mi prozradila, jestli je doma," pravil rezignovaně.

V Clarisse začal bublat vztek. Tak on se chce omluvit. No skvělé, to se jí zdálo přímo skvělé. Měla chuť jít si sehnat pistoli a toho debila s culíkem zastřelit. Omluvit, prý omluvit. To poslední, co chtěla, bylo, aby se ten retard jejímu manželovi omlouval. Její ruce se automaticky zatnuly pěsti. Vypěstovala si reflex při sebemenším náznaku vzteku zatnout pěsti. Byl to celkem užitečný reflex, zvláště pokud se chystala praštit nějakého idiota.

"Aftone, pokud se okamžitě seberete, je šance, že vás nezmlátím do kuličky," cigaretu vyplivla do sněhu. "A přiznejme si, že zmlátit vás do kuličky je pro mne naprosto realistické, jsem skoro stejně vysoká jako vy a s jistotou silnější, než vy."

"Clarisso-"

"Neříkejte mi mým křestním jménem!" rozkřikla se přes celé sousedství. "Navíc vaše minuta už uplynula," zasupěla a znenadání Williama doopravdy popadla za culík.

"Ženská, co to sakra děláte?! Au, proč vůbec máte takovou sílu?! To zvedáte náklaďáky nebo mrakodrapy nebo co pro Boha?! Au, já vás varuji, nechte toho!" hulákal Will, když s ním Clarissa smýkala jako s hadrovou panenkou.

Když se konečně zmohl na něco jiného, než na vyhrožování a nadávky, popadl Clarissu za ruku a strhnul ji na zem.

"Jau," prohlásila Clarissa nezúčastněně, vstala a otřepala se. "Ok, oficiálně na vás kašlu. Jste jen patetický lůzr, kterému hráblo, protože mu zemřela manželka! Boohoo, tak máte city! Ano, jste jen děsně skleslej z toho, že nějaká nána, kterou jste si vzal, je mrtvá. Jak roztomilé. Popravdě…přeju jí být mrtvá, je to lepší, než být s vámi. Zeptejte se její matky, na telefonu vyzněla spíš, jako by byla ráda, že už vás její dcera nemusí snášet," pichlavě zakončila konverzaci. "A teď jedu za milenkou," pravila jen tak sama sobě.

Clarissa na nic nečekala, nasedla do svého auta stojícího opodál a nastartovala ho.

* * * * *

Klub U Mrtvého psa byl otevřený čtyřiadvacet hodin denně a sedm dní v týdnu. Clarissa to věděla, protože se tam často scházela s jednou speciální osobou.

"Chichichi, speciální. Jo, speciální rozhodně je," prolétlo Clarisse hlavou a usmála se.

Zaparkovala před klubem auto a vešla dovnitř. Její milá vždy sedávala vzadu ve VIP loungi. Jít sem byla sázka na jistotu, když chtěla Annu vidět, trávila zde většinu dne. Jaké lepší místo pro konverzaci, než mafiánský podnik, že? Clarissa přešla až k vyhazovači, co stál před vstupem do VIP zóny.

"Ah, paní Petersonová, jdete za Annou Whiteovou?" ujišťoval se vyhazovač, který ji již dobře znal.

"Ne tak nahlas, mohla by vás slyšet Anna. Vždy slečna Rabbitová, nikdy ne paní Petersonová, už si to zapamatujte," zašeptala Clarissa směrem k němu.

Vyhazovač slušně pokýval hlavou a pustil Clarissu dovnitř. Ta se rozhlédla a v davu lidí bleskově našla Annu. Seděla na pohovce v rohu místnosti s nějakými muži, podle ohozu a celkového stylu to byli pravděpodobně kolegové Anny. Zrovna jim vysvětlovala něco na plánu města, který byl položen na stolku před pohovkou.

"Hej, Anno," ozvala se Clarissa, když přišla až k ní. "Jak se dnes má má oblíbená mafiánka?" s úsměvem na rtech mrkla a luskla prsty.

"Clariiiiiiiiiiii!!!" zapištěla Anna a stůl nestůl se vrhla Clarisse kolem krku.

Mafiáni sedící na sedačce si vyměnili pohledy, které se nedají jen tak snadno popsat. V hlavách mafiánů byste momentálně našli asi zmatení, překvapení, a zároveň pro ně velmi lákavou představu toho, že možná uvidí lesbickou líbačku. Nakonec zvítězila ta představa a jejich pohledy to daly znát. Mafiáni jsou vlastně tlupová zvěř - též se dorozumívají univerzálním jazykem a spojuje je pouze jedna mysl, vlastní mozky mafiáni nemají.

"Pánové, nejsem si jista, jestli už jsem měla tu čest představit vám svou partnerku Clarissu Rabbitovou, tak vám ji představuji teď!" pravila vesele a vlepila Clarisse polibek.


"Anno, no tak, ještě těm svým kolegům dáš náměty na sny," upozornila Clarissa napůl žertem, když se jí zazdálo, že ti mafiáni se dívají nějak moc upřeně.

ems

30. července 2017 v 12:52 | Šnek |  Vrajtnk
Byl chladný podzimní den, když William Afton procházel neznámou ulicí. Nikdy dřív v tomto městě nebyl a ocitl se zde jen kvůli tomu, že nastoupil do špatného autobusu a všiml si toho příliš pozdě.

Náhle se zvedl vítr a odfoukl mu z hlavy klobouk. Chvíli se rozhlížel, kde jeho klobouk skončil, nikde ho však neviděl. Když už chtěl William nazvat tento den jako vskutku nešťastný, přeci jen si svého klobouku všiml. Uvázl pod mírně otevřenými dveřmi něčí garáže.

V moment, kdy pro něj už už chtěl jít, vítr znovu zavál a vcucl klobouk do garáže.

Will se chvíli rozmýšlel, jestli mu stojí klobouk za to, aby šel někoho otravovat s tím, že má v garáži jeho klobouk.

"Ale kašlu na to," mávl rukou a vykročil směrem pryč.

Nebe mělo zřejmě jiný názor, tak se protrhlo a kapky deště začaly prudce dopadat na dlažbu.

"To jako vážně? Zrovna teď?!" Will nastavil nebi pěst a vydal se zpět k domu s garáží. "To je blbý den dneska. Nastoupím na špatný autobus, vítr mi ukradne klobouk a nebe se rozhodne, že osprchuje zem zrovna teď, když jsem si ani nevzal deštník," mumlal si pro sebe naštvaně.

Vstoupil na verandu domu a opatrně zaklepal na dveře. Po chvíli mu otevřel muž v laboratorním plášti. Připomínal Willovi jednoho z těch mužů, se kterými často pracovali jeho kolegové. Chvíli na sebe jen tak civěli, jednak protože Will vůbec nečekal, že by někdo vážně otevřel a druhak protože muž v plášti nečekal žádnou návštěvu a celkově to s lidmi moc neuměl.

"Dobrý den, já jsem William Afton. Omlouvám se, že vás ruším, ale vítr mi odfoukl klobouk do vaší garáže," pověděl William, když se konečně zmohl na slovo.

"Och...Takže vy asi...." nevěděl muž v plášti, jak dokončit větu.

"Takže já bych rád svůj klobouk zpět," dokončil to Will za něj.

Muž v plášti chvíli zvažoval, jak přesně má na to odpovědět. Měl by zajít do své garáže a klobouk cizinci přinést? Nebo by ho tam měl pustit a nechat ho, ať si tam svůj klobouk najde?

"Víte co, já jsem stejně teď chtěl jít do garáźe, mám tam něco nedokončeného, tak pojďte se mnou. Popravdě nemyslím, že bych v tom binci, co tam je, váš klobouk vůbec našel," pravil muž v laboratorním plášti a poškrábal se za krkem.

William Afton nevěděl, jestli to má brát tak, že ten muž vůbec neví, co ve své garáži má, nebo jestli je tam snad opravdu takový binec, že tam možná ani on sám nenajde svůj klobouk, či je ten chlap prostě divný.

"Děkuji, pane..." řekl William a vzápětí si uvědomil, že nezná jméno toho muže.

"Jsem Henry. Henry Peterson," odpověděl muž v plášti a s ovladačem v ruce se vydal ke garáži.

William ho následoval. Henry zmáčkl tlačítko na ovladači a dveře garáže se úplně otevřely. Henryho přivítala scéna, kterou viděl už nejméně tisíckrát, zato William si musel protřít oči, aby se ujistil, že se mu to nezdá.

Henry vešel do garáźe a vzal z pracovního stolu tam svařečské brýle, které si poté nasadil na hlavu. Velice se divil, proč William jen překvapeně zírá, jelikož by ho v životě nenapadlo, že něco, co je pro něj naprosto běžné, může být pro někoho jiného ohromné.

"Nechtěl jste si jít pro ten klobouk?" zeptal se Willa nejistě.

Ta otázka vytrhla Williama z úžasu. Hlavou mu běželo tísíce nápadů, jak by se díky tomuhle dalo prorazit. Klobouk ho v tuto chvíli zajímal tak moc, jako fanatické kněze zajimají důkazy o evoluci. Okamžitě přeběhl až k Henrymu a popadl ho za ramena.

"Člověče, tohle všechno jste postavil sám?" vyhrkl užasle.

"No...ano, jak jinak?" nechápal Henry.

"A to vás nikdy nenapadlo to prodat, začít s tím zkrátka nějaký byznys?" pro změnu nechápal Will.

"Napadlo, ale víte, já nejsem moc dobrý v té byznys stránce. Dokážu postavit všechno tohle, udělat si plány, ale jak příjde na lidi, jsem nahraný," snažil se svou situaci osvětlit Henry.

William se usmál svým nejlepším byznysmenským úsměvem.

"Teď mi to ještě nebudete věřit, avšak toto je nejlepší den vašeho života. A zanedlouho, zanedlouho na tento den budete vzpomínat jako na začátek vaší slávy. Ne, vlastně naší slávy. Protože my, člověče, my si založíme firmu. A já vám garantuju, že se o ní bude psát ve všech novinách, už navždycky o ní bude každý vědět a každý o ní bude mluvit," dokončil Will svůj proslov.

Znovu se rozhlédl po garáži. Na zemi se válela hromada náčrtků, plánů, zmačkaných papírů. Ale to nejdůležitější bylo, že kromě všemožných kusů železa, dřeva a Bůh ví čeho dalšího, se tu tyčilo několik obrovských animatroniků.

Ano, toto má potenciál, pomyslel si William. Z tohohle všeho...z toho bude něco, na co se nezapomíná.


A tak začal příběh, o kterém se opravdu bude už navždy psát v novinách. Příběh, o kterém si budou šuškat dlouhé generace. Slavný příběh, který nikdy zcela nezmizí z tohoto světa. Příběh slavnější než sám čas. Příběh, který by mohl být popsán zkrátka jako řada nešťastných rozhodnutí. Příběh, který by vesmír sám nazval efektem motýlí smrti.


+++


Čas plynul a Henry mohl jenom zírat, jak je William akční. Hned ten den co se potkali si vzal obrovskou půjčku a pořídil kousek od středu města prázdné prostory. Potom se asi na tři dny nastěhoval k němu do garáže a přemýšlel, na čem by tak mohla jejich firma co nejlépe oškubávat lidi.

Henry z něj byl docela nesvůj. Ten chlap seděl mezi součástkami a ty jeho modré oči ho sledovaly, jak se tam motá a snaží se pokračovat v jeho projektech, jenomže ho stálé zírání příliš znervózňuje. Zdálo se mu jako věčnost, než přišel s tou poslední věcí, co by čekal. Založí si pizzérii! Henry na něj v tu chvíli zíral jako na blázna. Pizzérie s roboty?... William mu pečlivě vysvětlil, jak s tím už má zkušenosti a jak tam budou lidi chodit s dětmi a jak budou roboti zpívat a nosit lidem jídlo a lidi budou platit a všechno bude super.

Henry v tu chvíli trochu pochyboval o tom, že kývnout na spolupráci byl dobrý nápad. Nebude se teď muset aktivně pohybovat mezi lidma? Nebude teď muset vystupovat na veřejnosti? Brrrr! Když se s tím svému parťákovi svěřil, Will se zasmál a prohlásil, že pokud nebude chtít, nebude muset ze své garáže vystrčit ani nos.

To Henryho poměrně uklidnilo, i když byl stále nápadem pizzérie docela nejistý. Hlavně ohledně dětí. Nemůžou se přece motat okolo těch obrovských robotů, které vyráběl... Mohlo se pokazit hrozně moc věcí. Od chyb v softwareu až po pád a zamáčknutí. Will ho ale samozdřejmě zase ukecal. Jak jinak. Byl by schopný přesvědčit i slepého ke koupi brýlí, tahle jeho schopnost byla prostě neuvěřitelná. Mluvil a mluvil a bylo těžké se ním nenechat vodit za nos a Henry si jasně uvědomoval, že znepřátelit si někoho takového by byla největší chyba jeho života. A i přes to, Will nebyl zlý nebo podlý. Byl prostě... kluzký.

Ti dva byli tak odlišní, že to z nich dělalo úžasný tým. Henry byl ten nejnadanější člověk, se kterým měl Will kdy tu čest spolupracovat, jenomže se mezi lidmi choval jako mimozemšťan a když přišlo na papíry... Raději je přenechal svojí manželce. Will se naopak ve společnosti pohyboval jako ryba ve vodě, žádná příležitost mu neunikla a přesvědčil by vás, že jedna a jedna jsou tři, ale to bylo v podstatě jediné, co uměl.

I když se Henry Willa první hrozně bál a občas by od něj byl raději tak o několik desítek kilometrů dál, nakonec se stali dobrými přáteli. Seznámili svoje děti, bavili se o všemožných věcech, sdíleli poznatky o všem možném. Byli to parťáci. Jejich firma, pojmenovaná na Henryho přání pouze po Willovi, "Afton Robotics", dobře prosperovala, jelikož ta věc s pizzérií opravdu fungovala. Henry vyloženě nechápal, jak někdo může chtít chodit do pizzérie, na které jsou zajímavý jenom dva obrovští animatronici, kteří se kroutí na pódiu a zpívají. Pravda byla, že Henry nechápal, jak by někdo chtěl chodit do jakékoliv pizzérie. Zato Will to chápal až moc dobře. Do prodeje šly masky, plyšáci, hračky, všemožné puzzle...

I když firma byla stabilní, postavená na papírech a smlouvách, jejich přátelství byl pořád vztah jako každý jiný. A jako každý jiný vztah, i tenhle musel občas přetrpět nějaký ten šrám... Problém byl v tom, že Will nebyl chlap jako každý jiný, byl to tak trochu cvok. A ne že by Henry nepředpokládal, že Will bude nebezpečný, až bude naštvaný, ale rozhodně by neodhadl, jak moc děsivé to bude, až ho chytne opravdu smutného.

Začalo to přitom naprosto nenápadně, v podstatě klidem před bouří. Tím, že se Will nějakou chvíli vůbec neozval. Člověk s normálním životem by si řekl, no a co, tak se mu už nechce, nebo nemá o čem mluvit, jenomže pro zrzavého muže byl William Afton a nejužší rodina v podstatě jediní lidé, se kterýma se setkával a absence v jednom kuse zvonícího telefonu pro něj byla velice znepokojující věc. Došlo to až tak daleko, že si nenápadně začal hledat, jestli se třeba někde nedávno něco nevybouralo, jelikož autohavárie by byla v tomhle nečase venku docela pravděpodobná možnost ublížení si, zvlášť tím způsobem, kterým Will řídil. Henry sebou musel nervózně zašít vždycky, když si představil, že se mu opravdu něco stalo... Byl by naprosto ztracený.
Henry si naposledy přečetl lokální noviny, než zavřel laptop. Vzdychnul a složil hlavu do dlaní. Jediný zvuk v místnosti teď vydávaly staré velké kukačkové hodiny visící na stěně. Ten zvuk byl pro Henryho v tuto chvíli nesnesitelný, ale zároveň jej uklidňoval. Bylo to něco stabilního, stálého, pravidelného v neustále měnící se realitě dnešního světa. V nestálé realitě. Křehké jako ze skla. Mohla se každou chvíli rozbít, ano mohla se každou chvíli rozbít a to bylo to, co v tento moment sužovalo Henryho nejvíc.

"Zase nic?" vyrušil Henryho z přemýšlení hlas.

"Ne. Podíval jsem se na naše noviny i měst v okolí, ale nikde žádné bouračky a...a tak," pravil Henry a znovu vzdychnul.

"Neměl by to být spíš důvod k oslavám?" pověděla žena, jíž patřil hlas, zvedajíc se ze židle stojící opodál.

Její vysoké podpatky vydávaly klapající zvuk, též pravidelný jako hodiny, než se zastavily těsně vedle Henryho. Žena se mírně zhoupla v bocích a položila svou ruku s rudě nalakovanými nehty na laptop, majíc v úmyslu zařídit, aby se její muž věnoval pouze jí.

"To jsem nevyvrátil, Clarisso. Já jen...jen," řekl Henry a ani nevzhlédl ke své ženě.

Clarissa protočila oči a sedla si na stůl, tváříc se jako modelka v jednom z těch levných časopisů, kam by vzali jako modelku i každou štětku z ulice, jelikož více si nemohou dovolit. Dala nohu přes nohu a několik dlouhých sekund pozorovala svého manžela. Přemýšlela, zda má zahájit rafinovanou manipulaci, či se ho pokusit mile uklidnit a tak si získat jeho pozornost.

"Když jsi nervózní, nedokončuješ věty," prohodila chladně. "Nemáš proč být nervózní. Já jsem snad tvá žena a já žiju, jsem zdravá. Tvé děti taky žijí, ty žiješ, jsi zdráv. Tudíž všichni důležití lidé v tvém životě jdou zdrávi a živi. Občas by ses mohl přestat zaobírat lidmi, které nepotřebuješ, víš?" vyhrkla a utřela si předstírané slzy. "Za chvíli budu muset jít do práce a tys celou dobu, co jsem byla dnes doma, jen seděl a hledal zprávy o autonehodách a násilných přepadení."

"Tak chceš, abych oslavoval nebo pozoroval tady to tvoje představení?" vyjekl Henry náhle a až příliš pozdě si uvědomil, že to znělo daleko víc nevraživě, než chtěl.

Clarissa se zarazila. Chvilinku těkala očima po místnosti. Nakonec se k Henrymu zkrátka obrátila zády a nasadila fasádu.

"Někdy přemýšlím, že bychom se měli rozvést," zalhala mistrovsky.

"Co-cože? Ale proč?" začínal panikařit Henry.

Vyskočil ze židle takovou rychlostí, až málem spadl na béžový koberec ležící na podlaze, a několika kroky se ocitl tváří v tvář s Clarissou. Bylo mu fyzicky špatně ze slov, které vyslovila. Nemohla ho přeci opustit. Nakonec byla pro něj vším, tedy skoro vším. Henrymu se zdálo, že brzy dostane infarkt, pokud ze sebe Clarissa nevypraví něco ve stylu věty "Klid, byl to jen hloupý žert." Avšak žádná taková slova nepřicházela.

Clarissa odvrátila hlavu, snažíc se působit chladně, avšak na tváři jí hrál úsměv kočky, jež se právě chystá sežrat kanárka. Dobře věděla, jak manipulovat s lidmi, chtěla mít kontrolu nad vším a nad každým. Tak, aby každý dělal jen to, co ona chtěla, a říkal, co ona chtěla. A teď zrovna chtěla Henryho pozornost, všechnu jeho pozornost.

"Nemyslím, že mi věnuješ dostatek pozornosti," pověděla plačtivě. "Cítím se jako porcelánová panenka vystavená na polici - občas kolem mne projdeš, koukneš na mě, oprášíš prach z mého těla, ale toť vše. A ani to koukání ti moc dlouho nevydrží. Pouze pár vteřin, možná minut. Přestávám se cítit jako lidská bytost, Henry," dokončila možná až moc dramaticky.

"To jsem vůbec nechtěl, Ježíši," Henry se prohrábl rukou ve vlasech. "Hele já vím, že jsem si teď na tebe neudělal moc času, ale to se teď všechno změní. Slibuju, že si na tebe udělám víc času. Vždyť kvůli tobě bych šel i do restaurace, na ples, do divadla, zkrátka kamkoliv, kde se nachází…nachází," nervozitou si nemohl vzpomenout na to slovo, "ty živé věci..."

Clarissa se na něj na okamžik podívala jako by se každý normální člověk díval na UFO letící po obloze.

"Lidé," opravila ho, načež naoko zapřemýšlela nad jeho slovy. "A v tom případě už se těším, až si spolu o víkendu někam vyrazíme," falešně se na Henryho usmála a podívala se na hodinky na své ruce. "No to je hodin, už budu muset jít. Nezapomeň za hodinu vyzvednout děti, víš, jak je Sammy nezodpovědný. Kdyby měl se sestrou chodit domů sám, už jsou oba dávno mrtví," pověděla napůl se smíchem a napůl s opovržením.

Clarissa seskočila ze stolu a vydala se ke dveřím. Když byla napůl pryč z místnosti, náhle se zastavila. Vzpomněla si na jednu věc, kterou vlastně původně chtěla adresovat.

"Jo a Henry, můžeš mi hned teď slíbit jednu věc?" zeptala se a obrátila hlavu tak, aby na něj pořádně viděla.

Henry na moment přemítal, co by po něm teď mohla chtít, avšak vzdal to, jelikož ženám stejně nerozuměl.

"Samozřejmě, Clarisso," řekl prostě.

"Alespoň dnes už nech toho hledání ve zprávách a novinách. Sice do hodiny doveze souosedovic kluk každotýdenní odpolední aktuality, ale prosím tě, raději se věnuj své práci a následně dětem. Nevím, jak dlouho dnes budu v práci. Je dost možné, že soud na poslední chvíli proces úplně odloží. Mám dost starostí, nerada bych mezi ně zařadila i tebe," ani nečekala na odpověď a vydala se k domovním dveřím.

Peterson věděl, že nemá smysl odpovídat nahlas, ale přesto alespoň zamumlal něco jako odpověď a začal hluboce přemýšlet. Odpolední aktuality...na ty úplně zapomněl. Ještě, že mu je Clarissa připomněla, jinak by byl nahraný. Jenže on slíbil, že dnes už se v ničem šťourat nebude, i když ho to sžíralo více, neź kůži rozežere kyselina.Nesměl se v tom jít šťourat, zkrátka nesměl, ale když ta nejistota byla bolestivá. Cítil, jak mu zevnitř rozleptává orgány, byl to děsně nepříjemný pocit. Celá realita byla jakoby ovlivněna nejistotou. Nejistota...byla to vůbec ještě nejistota? Paranoia je přeci to, co ničí realitu a předělává ji v nesmyslné obrazce malované na neviditelné sklo. Ano, možná, že to nakonec byla paranoia.

Henry se rázem vytrhl z hlubokého bádání. Potřeboval něco dělat, jinak by se dočista zbláznil. Rozhodl se tedy jít do garáže dělat nějaké nové návrhy a vylepšení. Celou dobu byl u toho však jako na trní. Doufal, že se ve svém koníčku ztratí a na pár minut zapomene na nejistotu, jež požírala jeho mozek zaživa a nechávala pouze prázdnotu, jenže nejistota měla ještě pořád hlad a rozhodně nebyla s Henrym hotová. Nakonec byl Henry rád, když mohl jet vyzvednout děti, jelikož při tom musel mít jiné starosti, jako například se nevybourat.

Ale co dělat, když si děti dělají svoje a vás jednou v životě nepotřebují? To byl problém, který nastal hned po příjezdu zpět domů. Tak se Henry opět ocitl ve své garáži a ačkoli si opravdu přál neporušit nevyřčený slib, který dal Clarisse, nemohl než jinak. Ani vaše hobby vás nespasí, pokud se něco rozhodne vás opravdu sežrat i s talířem.

Na všechno se tedy vykašlal, zašel k poštovní schránce, vytáhl z ní aktuality a vydal se do obývacího pokoje. Rozevřel aktuality a začal si je pročítat. Kromě místních narození a úmrtí se zde též obyvkle psalo o všech událostech, co se přes týden staly, včetně autonehod, přepadení, násilných přepadení, vražd a tak dále. Zkrátka o všem, co se do normálních novin nevešlo, poněvadž to na něčí vkus bylo příliš nudné. Ovšem podle aktualit se přes týden nestalo skoro nic, kromě úmrtí nějaké sedmdesáti leté paní Leeové, která spadla z źebříku a zlomila si vaz.

Zrovna, když Peterson hodlal odložit aktuality, se rozrazily vchodové dveře, které byly v chodbě propojené s obývacím pokojem, a v nich stála Clarissa. Bylo těžké tomu uvěřit, avšak již uběhla hodina od toho, co šel Henry vyzvednout děti.

"Oni ten proces vážně odložili, tak jsem-" Clarissa se zarazila, když spatřila ktuality v Henryho ruce. "Tak jsem tady a musím si jít ven zapálit cigaretu, nemluv na mě, nekoukej na mě, nedýchej na mě, neexistuj vedle mě, nebo tě těmi aktualitami umlátím," zareagovala bleskově a naštvaně se vyřítila zpět ven.

Henry se chytil za hlavu netušíc, jak z tohoto vybruslit. Chvíli tak jen seděl a koukal do blba. Nejenže nic nenašel, ale ještě porušil slib své ženě a to ho už asi něco bude stát, při nejmenší alespoň kus důstojnoti.

Clarissa byla za chvíli zpět a i přesto, že byla nesmírně vzteklá a vyvedená z míry, povedlo se jí be křiku dojít až ke křeslu v obývacím pokoji a sednout si na něj. Dokud seděla, cítila se trochu klidněji, dál od výbuchu, jenž jí každou chvíli hrozil. Asi pět minut pouze kroutila hlavou a jednou ruko žmoulala rukáv svého svetru.

"Nechci si vykřičet hlasivky, budu je ještě potřebovat při všech procesech, tudíž to uděláme trochu jinak. O co...o co ti vlastně teď jde? Pokud ti ten chlap neodpovídá, existuje šance, že asi hned tak neodpoví. A podle novin ještě neumřel, což je z objektivního hlediska asi fajn, tipla bych," Clarissa vzdychla. "Nemáš číslo na někoho jiného z jeho rodiny? Ženu, sourozence?" zeptala se nakonec.

Henry pouze a jen zakroutil hlavou na znamení ne.

Clarissa věděla, že dokud se toto nevyřeší, nebude moct mít svého muže jen pro sebe. Oh jak doufala, že ten týpek s divným příjmením je mrtvý a žadné noviny se akorát nezmínily. Henry by se potom stal oficiálním ředitelem společnosti, ona by se tím mohla chlubit a navíc mít o několik starostí méně. To bylo přeci výhodné, ne? Za trochu promrhaného času jí to na sto procent stálo.

"Jak že se ten tvůj kolega jmenuje? Obvolám pár lidí, jestli náhodou neví, jak umře- tedy, kde je, nebo aspoň nemají kontakt na jeho příbuzné," pravila Clarissa odměřeně.
"Jmenuje se William Afton. A jestli u toho obvolávání budeš kouřt, udělej to venku, nahoře jsou děti a já nechci, aby celý dům smrděl kouřem."

To Clarissu drobet pobouřilo. Dobrá, víc než drobet. Při dlouhých hovorech měla zvyk kouřit, jinak by to její nervy neustály a venku momentálně byla větší kosa, než v Rusku. Nicméně se zvedla, došla si pro telefon, oblékla kabát a s výrazem pohoršené angličanky otevřela dveře.

"Dej mi patnáct minut," dodala sebejistě, načež vyšla ven na zahradu.

Henry ji celou dobu napjatě pozoroval z okna. Divoce gestikulovala volnou rukou, pokud v ní zrovna neměla cigaretu. Někdy do telefonu viditelně křičela, jindy s ním málem šlahla o zem, občas v záchvatech hysterie nakopla opodál stojící sloup.

No nevím, jestli budou mít sousedé radost, pomyslel si Henry, avšak raději se touto otázkou dále nezabýval.

O třicet minut později a dvě cigarety více se Clarissa vrátila dovnitř. Vypadala mnohem klidněji, než předtím, zřejmě si všechen vztek vybila na nebohých lidech, se kterými telefonovala. Petersonovi mu jich bylo drobet líto, i přesto, že je vůbec neznal a nikdy je pravděpodobně nepotká.

"Mám číslo na jeho ženu. Měl bys to vyřídit ty, přeci jen je to tvůj kolega, ne můj." pokrčila Clarissa rameny.

"Já? Nemůžeš to vyřídit ty? Víš, že já nejsem moc..." Henry se poškrabal za krkem.

"Už jsi zase nervózní," zpozorovala. "Dobrá, vyřídím to za tebe, ale dnes nevařím večeři," pravila, protočila oči a vytočila na telefonu číslo. "Haló? Dobrý den, tady Clarissa Petersonová, manželka Henryho Petersona, který je kolegou Williama Aftona, nevíte, co s ním-" Clarissa náhle ztichla a chvilku se kousala do rtu. "Aha, aha, to se stává," po této větě se z telefonu ozvalo hlasité křičení. "Je to pravda, madam, víte vůbec, jak časté je to v chudších částích města? Víte, kolika lidem, dětem, dětem v sirotčincích se to 'stává?' Nicméně nehodlám s vámi diskutovat o tak běžné věci, pokud mi nechcete poskytnout další informace, nemáme si, co říci. Nashledanou, také mne netěšilo," zakončila rozhovor Clarissa.

Henry byl rozhovorem poněkud zmaten, což bylo pochopitelné, poněvadž byl podivný a celkově neprobíhal, jak probíhá většina rozhovorů.

"Tak co?" optal se nakonec své ženy.

"Zvedla to matka Aftonovy ženy," oznámila, jako by to vše vysvětlovalo.

"A ona to nemohla předat své dceři?" nechápal Henry.

"Pokud by se jí nechtělo pro lopatu a jít kopat v takovém mrazu, tak těžko. Aftonova manželka totiž nedávno zemřela," pokrčila rameny Clarissa. "Její matka nic neví, prý Aftona nikdy moc nemusela, takže se nesnažila vůbec se o něm něco dovědět. Osobně spíš nemusím tu matku, zněla jako pěkně frigidní ženština, to ti povím. Prý 'projevte trochu soucitu, má dcera zemřela!' Ti lidi jsou neuvěřitelní, vždyť takové věci se už stávají," dokončila své hartusení a oddychla si.

"Počkej, počkej, takže Willova žena je mrtvá, její matka nic neví a tobě s eji ješté podařilo urazit?" nebyl si jistý svým sluchem Henry.

"Hmmm, tak nějak už to asi bude."
V místnosti se rozhostilo trapné ticho. Clarissa čekala, že Henry tedy konečně nechá pátrání a bude se soustředit na normálnější věci, než je obsesivní hledání zpráv o úmrtí.

"No nic, tak já zajedu k Williamovi domů," oznámil Henry s klidem.

Clarissa překvapením málem dostala infarkt. Henry to přeci jen nehodlal vzdát. To Clarissu nesmírně vytočilo a zároveň paralyzovalo. Tak nakonec neznala Henryho až tak dobře. Toto zjištění ji zklamalo, ba možná dokonce zranilo.

"Nač? Nezabývej se nadbytečnými lidmi. Jediná důležitá osoba v tvém životě jsem snad já, ne? Ty nepotřebuješ přátele, Henry," pravila pasivně agresivním tónem.

Henry, který už si na chodbě nazouval boty, vzhlédl ke Clarisse a dumal, jak jí co nejvhodněji odpovědět na větu, jako byla tato. Měl by jí to řici narovinu nebo to aspoň trochu zabalit? Se svou ženou se skoro nikdy nepřel a rozhodně s tím nemínil začínat.

"Ale," podíval se jí zpříma do očí, "co když mí přátelé potřebují mě?"

Než Clarissa stihla cokoli namítnout, Henry vyrazil ven ze dveří. Zatla ruce v pěsti, její dlouhé nehty se zabořily do její dlaně ak hluboko, že vyprskla trocha krve.

"Sakra!" napůl zakřičela sama pro sebe a jednou rukou udělila ránu kusu nábytku.

Henry meztím v autě přemýšlel. Až moc přemýšlel. Hlavou mu běžely různé hrozné představy a pokud náhodou některé nebyly hrozné, byly ješté horší. Kdyby tyto své pŕedstavy sepsal, jistě by se z nich dal udělat solidní hororový film. Ano, tak silné byly Henryho obavy. Henry si pravděpodobně ani neuvědomoval, že vétšina lidí by jeho obavy označila za iracionální. Jenže většina vždycky nemá pravdu, i většina se může mýlit. A právě toto Henry nehodlal riskovat.

Zdálo se mu to jako věčnost, než dorazil k Williamovu domu. Všude byl sníh, což Henry nečekal, poněvadž tam, kde bydlel, bylo v tuto dobu pouze hnusně, ale bez sněhu. Když vystoupil z auta, byla mu tedy hrozná zima. Vydal se rovnou k terase domu, ani se nedívajíc po okolí. Teprve, až když se chstal zaklepat na vstupní dveře, mu došlo, že se v domě vůbec nesvítí. To sem jel zbytečně? Po minutě váhání se rozhodl zaklepat i přes zhasnutá světla. Čekal minutu, čekal dvě, však nikdo dveře neotevřel. Vzdychnul a otočil se na paté s myšlenkou zalézt zpět do auta a odjet z nepořízenou.

Cestou zpět k autu se díval na oblohu. Byla šedá jako obvykle v tento čas. Popravdě vypadala celkem hezky. Šedá je přeci taková neutrální barva. Obloha se mu ale najednou ztratila z dohledu, když obličejem napřed spadnul na zem do sněhu.

Posadil se a přemýšlel, o co to sakra zakopnul. Náhle se z hromady sněhu zvedl William, který v ní zřejmě předtím ležel.

"Co tu pro Boha děláš?" zeptal se Henry, jednou rukou se držíc za hlavu.

"Dělám sněžné anděly přeci," odpověděl Will pohotově.

Peterson se na něj podíval jako na blázna.

"V košili?" pozdvihl Henry jedno obočí.

William Afton přejížděl očima po obloze, snažíc se vymyslet nějakou odpověď, která by potvrzovala to, že je stále při smyslech. Vypadal velice nervózně, což bylo neobvyklé. Vlastně to bylo víc než neobvyklé.

"Jasně," pravil, když ani po čase nevymyslel nic kloudného, "Já totiž...já totiž..." když nedokázal zakončit větu, jen se rozesmál.

Byl to přidušený smích. Takový, co místo toho, aby působil odlehčeně, mrazí až do morku kostí a vytváří husí kůži. Henry si též povšimnul, že Willovy oči byly zarudlé a bez života.

"Musím jít, mám doma nedokončenou práci," dodal William, vsyskočil na nohy a oprášil se.

Henry, stále v šoku, ještě několik vteřin seděl v bílém sněhu a pozoroval Aftona, jak se pomalým tempem došoural do svého domu a zapomněl za sebou zavřít dveře. Chvíli na to celé ještě koukal, než se vzpamatoval a vstal.

Možná by bylo vhodné ty dveře zavřít, pomyslel si Henry za pochodu k nim.

Když se k nim však dostal, začal mu v hlavě brouozdat nápad, že by se šel podívat dovnitř. Tento nápad byl velmi neodbytný a stále Henrymu našeptával. Peterson mu nehodlal vzdorovat, vlastně ho celkem rychle akceptoval. Zdálo se mu to jako dobrý nápad. Koneckonců co by se mohlo stát?

Vstoupil tedy do domu a zabouchl za sebou dveře.

"Zapomněl jsi za sebou zavřít," zavolal Henry tak, že ho slyšeli snad až ve Francii.

Neozvala se však žádná odpověď. Henry se rozhlédl kolem, aby se zorientoval, pak vyrazil do jedné z otevřených místností. Nic moc se tam ale nenacházelo. Už chtěl jít zpět, když si uvědomil, že za jedněmi dveřmi v místnosti, které byly mírně pootevřené, někoho zahlédl. Popošel k těmto dveřím a zůstal stát na místě, jelikož si nebyl jist, jestli má do místnosti vrazit, či ne.
"Jsi v pořádku?" zeptal se nakonec do ticha a doufal, že pokud je Will za dveřmi, nějak zareaguje.

"Samozřejmě, jak jinak," ozvalo se z místnosti, ale neznělo to vůbec přesvědčivě. "Můžeš klidně odejít."

Peterson se však nedal odbýt jen tak. Pokud měl jeho kamarád potíže, chtěl mu pomoct, i kdyby to znamenalo invazivně narušit jeho soukromí. Vzal za kliku a chtěl dveře otevřít, jenže v tu ránu se do nich nahrnul Will a zatarasil Henrymu výhled do místnosti.

"Řekl jsem, že můžeš klidně odejít," pravil výhružným tónem přes zaťaté zuby.

Henry nahlédl Willovi přes rameno a uviděl v místnosti samá fotoalba. Byla všude - na zemi, nočním stolku, posteli, zkrátka všude. A všechna byla otevřená.

"Hele, jsi si jistý, že ti nic není?" zeptal se Henry ještě jednou.

"Jasně, že mi nic není, proč by taky mělo?" odpověděl řečnickou otázkou William a vyloudil na rtech úsměv.

Henry se cítil nejistě a odejít se mu nechtělo, tak jen pozoroval podlahu a přemítal, jak pokračovat v konverzaci.

"A kde jsou vůbec děti? Vždyť máš nějak...dva syny, ne?" došlo náhle Henrymu.

"Jo, mí synové, oni jsou...oni jsou..." byl v koncích Afton.

"Počkej, to mi chceš ŕíct, že nevíš, kde jsou teď tvé děti?" zíral na něj Henry více než překvapeně.

"Ale samozřejmě, že to vím, za koho mne máš? Nevědět by to mohl přeci jen člověk, který není v pořádku a já jsem naprosto v pořádku, tudíž to vím," prohlásil a zasmál se vynuceným smíchem Will. "Oni jsou...oni jsou..." snažil se nečo vymyslet, ale v hlavě nacházel jen prázdno. "No dobře, možná nevím, kde jsou, avšak za to vím, co si myslíš! Myslíš si, že mi úplně hráblo, co?! Díváš se na mé jako na śílence v blázinci! Ale já jsem v pořádku, jsem naprosto v pořádku!" rozkřikl se a jeho ruce se instinktivně zatly v pěsti.

"C-cože?" rozšířily se Henrymu oči šokem. "Ale to jsem přeci vůbec neřekl, já si vůbec nemyslím, že jsi ší-"

"Ale jo, myslíš! Možná jsi to neřekl, ale já vím, že si to myslíš, prostě to vím!" skočil Will Henrymu do řeči. "Ty si myslíš, že když máš lepší život než já, můžeš se na mě dívat jako na šílence! Ale to nemůžeś, protože já nejsem šílenec! Nejsem!" praštil pěstí do stěny tak, až mu z ní začala téct krev. "Jsem přeci v pořádku, naprosto v pořádku a ty nemáš, ne ty nemáš, jak to vyvrátit, takže vypadni z mého domu!"

Henry, paralyzován gradací situace, jen zůstal civět, neschopen přemýšlet. Koukal na pramínek krve tekoucí po zdi. Svět jakoby náhle přestal dávat smysl.
 


Řekla jsem si,

8. června 2017 v 8:36 | Šnek |  x
že něco napíšu.
Ale nenapsala.
RIP.

Klasycká hudba noty boty

8. června 2017 v 8:28 | Šnek |  x
Tadi sem vám přypravyl resepty na něáké klasýcké dýlka :33333

Tureckí pochod
fdsffdscghgfbjkjhmlkjklkjk§j§klkhjgkhlkjklhkjkhjklkhjghfg gdhfgjgjgjkjhfaggjhklmjlůlkjhgdgfhjgjkjhgfsffzhjgkhklkjhgttgfrfhjhzhklkik§ůlů§ůlů¨lů§ůlkljhgfdfdssssssss
hjkfghfghhgfdsdfgdafghfghgfddsfdadfghfghgfedsdfgdadfghfghgfdsfgdaffffhghjhghjhgjjhjhjhjhgkhhhhhkhhhhhuzhuhjhghjhghjjjjjjjjhjhjujuuuhuhuhuzgfjkgskfl¨g§fslsůls§fls§důdůůdůůdůůdůdůdgff

Na krásném, modrém Dunajy
sfhhkůkůjljlaadgfggkjlgjgjaadgggggggggghůůklkhkhaaedgjkhkhgjgjfhk§§¨ůů¨l§l§ddgukk§ů¨ů§l§lddgjjhghkhkgůl¨¨hg§jhlhllhhljlhkhgjhkůkkůjlljkhkhjghkgjkhhkkdkddidkůjljlkhhjghkjggjgjfhklk¨¨§l§laadgg§k§ůjkjůaadhhhh§§ůkkůasfhjopiououddgjkjlůjůkhhk

Pro Elyšku
lololkhjhfadghhdghjdthjdloloolhkjgadgjhfjhghjklhůlkglkjfkujjhdlg§§o
ololololhkjgadghdgdzhjjflollololhkjgadghdjhgfkhkgjkhgfhjkůůlkůlůlkjhgfdsdsasdfghjjhjjkhlkůfůgůhůjůkůlů¨§ůlkjhlkjhjkikiklkjklhlklhlklhlklhlklklhkjhhgsfghjsfghadghdghjdlolololhkjhgadghdkjhhhhh
gdkllllldldtkgldgglfjkgkkůgůkgůhl§lkůůhhlkhjhjgjgjggjlggkgjgjgjgjgjgjgjgjjjjjjjkkfhůhvlůůůůhvlůkbj§kljůjk§k§k§k§kh§jůglfffkjhhhhhhhhhhhhhhjggggggsfhhhhhhhhhhhhhhkjhgffhklsfhkůëtuuopxvnvn,dgjketifzkfkkjuzguzfpoiztrewqlkjhgfdsamnbvcxylololhkjhadghdzjkdlioololkjgadghdkjhjhzzzzzzz

Nevým jak se to menuje
dghjkjghjhfgfddddgjkgghjkůkjkkkkjhhjkkůůglfklkhjjhjhghjgdcffffffffffffhjdkfzuzrfjuikfhlllhjghkuž se my nechce bye

Catheri

24. května 2017 v 18:12 | Šnek |  Pikčrz
Mám ji ráda....
Ale ne jako dítě, mám ji ráda jako postavu.


wtf dvory

19. dubna 2017 v 11:06 | Šnek |  x
=1*((B8=D8)+(E8=G8)+(H8=J8)+(K8=M8))-1+2*((B8>D8)+(E8>G8)+(H8>J8)+(K8>M8))


Chans sin - UT 13+ ff wip

25. března 2017 v 17:39 | plz dont kill meh ;; |  Vrajtnk
Dvacátá sedmá genocide timeline po sobě.

Po dvacáté sedmé stanul ve zlaté hale, očekávající Frisk, respektive Charu ve Friskiném těle.

Bylo to už dvacet šest vražedných ran, které schytal. Ta pachuť krve na jazyku a bolest, se kterou prosekl chladný kov jeho žebra byla vždycky stejná. Ten svíravý pocit, že tohle neměl dopustit, že ji neměl pustit dál... Ta beznaděj a potom... Pocit, kdy se jeho duše rozlomila na několik malých částí, které se ztratily v energii toho místa. Pocit umírání. Byl tak... Osvobozující. Ale blažená temnota pro něj nikdy netrvala dlouho. Za pár chvil se musel vrátit do života, zpět do resetovaného podzemí. Zpět na pódium, zpět do ringu.

Nemusel by bojovat. Věděl to. Nemusel se nechávat zabíjet tak těžce, a ani to už neplatilo, vzhledem k tomu, že minulou timeline ho zabila už napotřetí. Už beztak nic nemělo smysl. Dělal to jenom z principu. Chara byla ve Friskiném těle a přetvářela ji na sebe. Velmi, velmi intenzivně...

Když Frisk poprvé spadla do podzemí, vůbec nevypadala takhle. Byla malá, mírumilovná, její kůže byla skoro až žlutá a oči měla věčně přivřené, jakoby je nemohla otevřít. Ta bledá, červenooká, zabijácká potvora, která vypadala tak na patnáct, nebyla ani náhodou Frisk, a vlastně ani už Frisčiné tělo posedlé Charou. Byla to prostě jenom Chara v jejím oblečení... A ano, Frisk, i když ani zdaleka nebyla dokonalá, mu chyběla. Chyběl mu ten 'šťastný konec'...

To čekání ve zlaté hale bylo vždycky mučivé. Nutilo Sanse přemýšlet nad věcmi, které by normálně zapil. Možná pro něj byla i trochu úleva, když uslyšel svižné kroky masového vraha. Chtěl to mít rychle za sebou.
Udělal pár neslyšných kroků vpřed a poupravil si Papyrusovu šálu, kterou nosil od jeho smrti stále obmotanou kolem krku.

"Hiya." začal mluvit hlasem, který neměl jakýkoliv výraz. Co jiného taky čekat? Byl zlomený. Už pěkně dlouho.

"Byla jsi zaměstnaná, huh?" zvedl pohled od zlatých kachliček a podíval se do Chařiného obličeje. Jednu jeho polovinu osvětlovalo zlatavé světlo, druhou pohlcovala temnota, kontrastující se září rudého oka. Sansovi se zdálo, že je v tom výrazu něco navíc. Něco, co tam nikdy neviděl. Nevěnoval tomu pozornost. Z jeho úst vyšel tichý povzdech.

"Pojďme prostě rovnou k věci."

Ve vzduchu se objevila řada obrovských dračích lebek, zatímco on nechal její duši zbarvit se do tmavé, modré barvy a mrsknul s ní po stěně. Tenhle útok vymyslel někdy okolo patnácté genocidy. První byl opravdu účinný, ale Chara byla příliš učenlivá. Teď se na stěně ladně překulila a jednoduše se vyhnula střelám Gaster-blasterů. Potom její duše dostala správnou barvu a ona seskočila dolů. Udělala pár kroků směrem ke kostlivci. Ten čekal její výpad s nožem, ale ona k velkému překvapení udělala něco jiného.

ACT → Sans → Talk

"Že tě to pořád ještě baví." zašklebila se. "Nikdy jsi nepřemýšlel nad tím, zkusit něco nového?"

"Kiddo, netuším, na co právě narážíš." zakroutil hlavou a opět použil jeden ze svých útoků. Chara odpověděla, jakmile se zase ocitla na zemi, samozdřejmě bez jediného škrábnutí. Udělala pár skoků k němu a ohnala se nožem. Sans se obratně vyhnul.

"Narážím na to, že jsi lapený ve smyčce. Kdybys byl normální monstrum, které nemá z předchozích časových linek žádné vzpomínky, neřeknu, ale ty víš, že to, co uděláš teď, nebude mít vůbec vliv na to, co se bude dít po příštím resetu. Můžeš si dělat co chceš, ale ty si raději dál hraješ na normálního a děláš to, co bys dělat měl." mluvila, zatímco se vyhýbala létajícím kostím. Nevypadala, že by jí to dělalo problémy.

"Welp, jestli to není tím, že já-" Sans se jen tak tak vyhnul ostří. Proletělo jenom pár centimetrů kolem jeho obličeje.
"-že já nejsem šílenec jako ty." vydechl a mrsknul po ní další kosti. Nechápal, kam Chara míří.

"Já a šílenec?! Děláš si srandu!" začala se smát. Ten smích Sansovi trhal uši, byl tak... Tak zvrácený. Tančila okolo kostí, měla jeho útoky v malíčku, a smála se.
"Nevím, kdo se ničí, i když by mohl být volný!" kosti přestaly. Nemohl dál, dokud nezaútočila ona. To byly pravidla.
"Kdo si prostě nedokáže přiznat, že si může dovolit nestarat se! Musíš být nějáký druh sebemrskače, jak to vidím, protože tohle už není možné! Nebo možná ano, už vím! JSI PROSTĚ NAPROSTÝ TUPEC! A víš co ti teď řeknu, heh?!" stála jenom krůček od něj a hleděla do jeho levého oka, jehož barva se divoce měnila z modré na žlutou a zase zpět. Byl rozzuřený. Měl zatnuté zuby a nenávistně na ni hleděl. Měla pravdu, to bylo asi to, co ho asi nejvíc štvalo. Nenáviděl ji, tak moc. Tak rád by ji sejmul, tak rád by ji zabil, právě teď a právě tady. Myšlenky se mu míhaly hlavou jedna za druhou. Chara se usmála, přesně tohle čekala - tohle byla její šance.

Stiskla nůž a plnou silou mu ho do jeho magického oka zarazila. On se nestihl vyhnout a ucítil uvnitř svého očního důlku neskutečnou bolest. Jeho pravá zornička se zůžila šokem a on sám neudržel rovnováhu a svalil se na studenou, zlatou zem, jeho dlaně automaticky vystřelily ke krvácejícímu, prázdnému důlku. Silně stiskl mezi zuby svůj jazyk, až ucítil kovovou pachuť. 'Nesmím řvát, nesmím řvát, nesmím řvát!' opakoval si.

Chara nad ním zatím stála a užívala si ten pohled, jak leží v bolestech u jejích noh. Právě teď ho udělala úplně neškodným. Už žádné Gaster-blastery, žádné dělání její duše modrou... Právě ho udělala bezbraným a mohla si s ním dělat, co chtěla. A taky, že měla ještě plány...

Čapla k němu a uchopila jeho bradu. Sans se třásl. Z jeho levého oka byla krvavá břečka, stékající po jeho obličeji dolů a tím zdravým bolestně hleděl na Charu. Bolest, vyděšenost, bezbranost, šok. Věděl, že tohle je konec, že Chara nad ním má teď plnou moc.

Jmenovanou dívku ale nejvíc upoutalo to, jak se jeho zdravé oko lesklo. Brečel. Nemohla uvěřit, že ho konečně po tom všem vidí brečet. Bylo to k sežrání... Ale jí to nestačilo. Chtěla ho slyšet řvát, křičet její jméno...

"Neplakej, Komediante..." přiblížila svůj obličej k tomu jeho.

"Teprve jsem začali."

A potom ho dlouze, hluboce políbila.

Cítila tu kovovovou pachuť v jeho ústech, cítila jeho ztuhlé tělo pod tím svým. Slovy by se nedalo popsat, jak byl vystrašený a šokovaný, jak nechápal, co se děje.

Chara dlaň, kterou do teď svírala jeho bradu, přesunula víc dolů a opatrně odmotala Papyrusovu šálu. Bylo zvláštní, že se Sans nebránil. Jenom na ni vyděšeně zíral svým zdravým okem a mlčel, což bylo logické, když měl její jazyk v puse.

Popostrčila jeho ruce víc dozadu a kus se odtáhla. Na Sansově obličeji byla patrná modrá barva. Mělce dýchal.

"Po nějáké době bojování s tebou i přes ten adrenalin a ten tvůj úžasný obličej, když tě sejmu, omrzí. Je na čase zkusit něco dalšího..." kostlivec cítil její horký dech, jak se otírá o jeho obličej. Aktuálně nevěděl, jestli je horší tohle, nebo normální boj s ní. Potřebovalo by to pořádné zamyšlení. A on právě teď rozhodně nedokázal přemýšlet čistě. Kvuli otupující bolesti ve svém očním důlku, ale potom i díky Chaře a její těsné blízkosti. Klečela a blokovala jeho nohy, aby se nezvedal z toho polosedu, ve kterém se nacházel.

Zálibně si prohlížela jeho obličej. Čím víc se na něj takhle dívala, tím víc ho chtěla. Sklonila hlavu. Přivřel oko, očekávající další políbení, tentokrát se ale její jazyk ocitl pod jeho levým okem. Zavřela oči, když z jeho obličeje slízávala to, co kdysi bývalo jeho oko. Chutnalo to nechutně, ale to jí vůbec nevadilo. Její hlavní úmysl bylo odklonit pozornost od jeho ruk. A fungovalo to skvěle... Přerývaně dýchal a tiskl k sobě oční víčka. Ten pocit, který měl, nešel pořádně popsat.

Když mu Chara vjela jazykem do očního důlku, zase se pořádně hryzl do jazyku. Moc dobře se dalo odvodit, že jí udělal jakoukoliv reakcí radost. A to rozhodně nechtěl.
Nicméně, víc do karet jí přihrál, když si nevšimnul, jak se kolem jeho zápěstí tvoří smyčka z šály jeho mrtvého bratra.

Když Chara usoudila, že je všechno nachystané, prudce trhla za konce a podkosila mu tím ruce. Spadl a jeho lebka hlasitě práskla o podlahu. Bolestně sykl, poprvé za tu dobu. Otevřel oko a s pohledem, mírně rozostřeným svým stálým slzením vzhlédl na Charu.

"Kiddo, ty jsi... Fakt zvrácené..." vydechl bolestně. Tuhle věc věděl už dlouho, ale při pohledu na její arogantní, spokojený obličej si to prostě nemohl odpustit..
Dívka vyplázla jazyk. Měla ho viditelně zkrvavený.

"A ty se červenáš modře. Jak roztomilé."
Sans otočil hlavu a zavřel oko. Tohle pro něj bylo nadmíru trapné. Jako obvykle byl zrazen vlastním tělem... Chara se zasmála a opět si ho přitáhla za bradu.

"No tak, Komediante..." zase mu vtlačila jazyk do pusy. Kdyby k tomu kostlivec neměl takový odpor, asi by si začal pomalu uvědomovat, že se mu to začíná líbit. Jenomže to si nemohl dopustit. Nechtěl ji nechat vyhrát, jakékoliv sebemrskačství to znanenalo. Když se odtáhla, zadíval se jí do očí.

"Odporné." okomentoval chuť svého oka tiše.

"Ochutnala jsem i horší věci." zašklebila se. Sansovi se do hlavy vloudila otázka, co horšího ochutnala, ale potom usoudil, že to vědět nechce. To už se ale něco dělo a jeho zorné pole překryla tma. Podle tlaku vzadu na lebce poznal, že mu zavázala oči. Měl tendenci začít panikařit a házet sebou, ale neudělal to. Nebylo by mu to co platné. Nohy měl zablokované Charou, ruce, těsně svázané, měl nad hlavou, jeho schopnosti ta zvrácená holka už dávno vylízala a k tomu všemu teď nic neviděl. Jaká to skvělá situace. Nicméně, tohle byl jenom začátek, to věděli oba.

Chara se na chvilku narovnala a rozhlédla se. Zlatá hala se celá leskla. Teď by tady normálně probíhal impozantní souboj plný plazmatu, kostí, nožů, krve a zbytečných slov. Podívala se dolů, na svázaného kostlivce. Ta osoba, která jí dala tolikrát opravdu špatné časy, právě ležela bezmocně na zemi pod ní, nervózně očekávající její další tah. Byl teď celý jenom její...
Téměř nepostřehnutelně se zatřásla, jak jí projelo skrz tělo zabrnění. Vzrušovalo ji to. A jak... Měla tohle naplánované už nějakou tu chvilku, ale určitě nepočítala s tím, že to na ni bude tak moc působit.

Sklonila se a vstrčila ruce pod jeho mikinu. Cukl sebou, ale snažil se nedávat najevo to, jak moc je z toho rozrušený. Z celého srdce doufal, že si to její prstíky nenamíří k jeho hmotné duši, ale moc dobře věděl, že nemá šanci se tomu vyhnout... Začala se první věnovat jeho žebrům. Každé obtočila bříšky prstů, tam, kde se napojovalo na páteř a potom pomalu táhla směrem ven. Sans držel jazyk za zuby, ale věděl, že to moc dlouho nevydrží. Tohle se nedalo vydržet. Bylo to jako... Systematické vymývání mozku, jako by ho mučila a vychutnávala si každou vteřinku, kdy takhle trpěl, jakoby s ním hrála nějakou zvrácenou hru, o které věděla, že jí kostlivec nemůže vyhrát. A potom se rádoby omylem otřela o jeho duši.

"Ah--!" celý se napnul a překvapeně vzdychl, ale hryzl se včas do jazyka, takže to tak nevyznělo. Měl svůj jazyk už hodně rozhryzaný.

Chara se na malinkou chvilku zarazila. Věděla, že duše v hmotné formě jsou citlivé, ale až takhle?... Na obličeji se jí objevil samolibý úsměv, když jí došlo, jakou slabinu právě nalezla. Musela ale ještě vymyslet, jak ho donutit přestat se snažit mlčet. Chtěla- ne chtěla, potřebovala ho slyšet. Alespoň jedno pořádné vzdychnutí, jeden výkřik... Netrvalo to dlouho, než na to přišla. Vždycky byla kreativní, to se muselo nechat.

Nahmatala vedle sebe nůž, který tam na rychlo odhodila po zneškodnění jeho schopností. Stále byl ještě od krve. Olízla ho. Potom začala řezat do jeho mikiny - věděla, že díky zavázaným rukám by ji normálně sundat nemohla.

"Udivuje mě, že se nebráníš. Jasně, držíš pusu, ale jinak jenom ležíš a nic. Čekala jsem, že se budeš pořád mrvit a mlýt sebou a hryzat mě, když se k tobě přiblížím." mluvila, zatímco pracovala.

"To víš, rád to beru jednoduše." Sans se potichu, vystrašeně a docela bolestně zasmál, hnedka ztichl. Chara ztrhla zbytek mikiny a odhodila jí za sebe. Byl tak předvídatelný.

"Welp, nebo jsem jednoduše moc lí-AHHHHHHH!!!"
Kostlivec zařval, když Chara relativně nešetrně chytla jeho duši a vytáhla ji ven z hrudníku. Veškeré jeho snažení nic nedělat šlo s tímhle jejím tahem do kopru. Začal sebou házet, panikařit a zoufale se snažit vysvobodit, ale bylo to marné. Nicméně, Chara měla docela dost práce s tím, aby udržela jeho nohy.

"Zajímalo by mě, jak budeš reagovat později, když už teď se můžeš zbláznit." uchechtla se dívka, víc k sobě přimáčkla kolena a zadívala se na světle modré srdce, které jí právě leželo v rukách. Jeho duše, nitro. Konečně. Nejzranitelnější a nejcitlivější věc v těle monstra. Měla v rukou něco, co tam chtěla mít už asi tři resety. Byl to neskutečný pocit...

Sans zatím ležel pod ní, už se ani nesnažil bránit a vyděšeně se třásl. Tahle situace se mu vůbec, ale opravdu vůbec nelíbila. Cítil Chařiny teplé dlaně pod svou duší a její zadek a nohy, blokující jeho spodní část těla. Tohle vůbec nebylo dobré. Cítil se odhaleně a šíleně bezbranně. A měl hrozný strach z jejích nápadů. Věděl, nebo přinejmenším tušil, jak moc umí být Chara kreativní...

Dívka zvedla palec a přejela s ním po hladkém povrchu světlého srdce. Sans se trochu napnul a zadržel dech. Chara se zadívala na jeho úplně modrý obličej. Bylo to neskutečně roztomilé a ona se moc těšila, až uvidí jeho 'reakce'... Tiše se zasmála a potom se začala duši věnovat naplno. Různě ji převalovala a mnula ji a hrála si s ní, zarývala do ní nehty a sledovala Sanse.

První se pokoušel mlčet a předstírat podlahu, ale pokud má někdo v rukou vaši duši, těžko se to dá vydržet. Při každém jejím větším tahu sebou škubnul a zadržel zasténénání, ať už bolestné nebo... To druhé. Po jakési chvilce ho začalo zrazovat jeho vlastní tělo, tak, jak to Chara předpokládala. Bránil se sténání, ale bylo to k nevydržení.

Dívka svýma červenýma očima sledovala, jak se napíná a všelijak se pod ní kroutí. Nikdy nezjistila, jak kostlivci fungují, domnívala se, že mají všechny orgány nehmotné, tvořené výhradně magií... V jejich nejdivnějších představách si snažila představit, jak by kostlivec, ležící pod ní, vypadal s masem a kůží.
Aktuálně by to některé věci hodně ulehčovalo. Třeba, jak třeba cucfleky nebo štípání mohla aplikovat na někoho, kdo měl pouze kosti a duši? Nakonec, to by mohlo být zase něco dalšího, co vyzkouší. Co platí na jaké monstra, jak křičí a sténají...? Tohle kurvení po celém podzemí by mohlo být tak trochu jako chytání pokémonů... Nebo spíš nějaký... 'Bitch run'?... Chara netušila, jestli by to zvládla, jestli by to její tělo zvládlo, ale právě nad tím neměla chuť přemýšlet. Protože při jednom jejím pohybu Sans zaklonil hlavu, netušíc, jakou chybu udělal...

Dívka si toho okamžitě všimla a dřív než si to stihla pořádně promyslet, ocitla se nalepená těsně na jeho žebrech a její jazyk zajíždějící mezi jeho obratle, zatímco jeho krk jemně kousala. A to byla slabina.

"Kurva!" vyjekl a pokusil se dostat Charu dál od něj, ale neměl jakoukoliv moc. A potom už ani sílu, protože čím déle ji nechával ho takhle mučit, tím víc si připadal jako hromada želé, která zvládne jenom sténat a snažit se neroztát. Ano, už sténal a nemohl to zastavit. Jelo to. Jeho tělo už dlouho chtělo cítit tenhle pocit a rozhodně ho nezajímalo, že nad ním sedí jeho největší nepřítelkyně.

Chara se toho prostě nemohla nabažit. Mohla by to poslouchat pořád! Pořád by mohla sledovat jeho bezmocný obličej! Ale mohlo by to být ještě lepší, věděla to. A v tu chvíli jí došlo, že v rukách svírá něco teplého a prapodivně vlhkého... Přestala se věnovat obratlím a zvedla kus hlavu, aby zahlédla jeho svítící duši, kterou držela celou dobu v dlaních a úplně na ni zapomněla. Vzpřímila se. Jakoby se přes Sansův modrý obličej přehnal nespokojený výraz. Jakmile ale ucítil, že se něco děje, otevřel na prázdno ústa, ale potom Chara zase zasáhla a celou jeho duši oblízla jazykem. Kostlivec zařval a zapřel se o zlatou dlažbu. Měl chuť nepřerušovaně ječet, ale to jaksi nešlo. Zatímco se dívka věnovala rty, jazykem a zuby srdci, její prsty jezdily sem a tam po jeho kostech. Cítila, jak se do jejích úst uvolňuje čím dál tím víc nasládlé tekutiny, pocházející z duše, jak se plní a pár lepkavých kapek jí vyteklo z koutku ven, ale to byla ta nejmenší věc, co jí zajímala. Tak nějak tušila, že se blíží jeho vyvrcholení. Ale to přece nemohla dopustit!

Zastavila se a odtáhla. Duši vytáhla z pusy, aby mohla mluvit, vzala ji do ruky. Byla podivně slizká a měkká. Hodlala něco říct, ale on ji předběhl... Dělal to jednoduší, než to mohlo být.

"P-pokračuj..."
Zasténal, hlas měl hrubý a podivně se třásl.

Chara mlčela. Mlčela a široce se usmívala. Bez pohybu, beze slova čekala, až se Sans vyjádří. Až ji bude prosit, až bude žebrat o další dávku. Hluboce dýchal, pusu měl pootevřenou.

"Dělej!" zavrčel a pevně k sobě přitisknul zuby, jakoby k tomu slovu měl odpor.

Následovalo další ticho. Dívka si to užívala... Hrozně se jí líbilo, jak frustrovaně její dávný nepřítel vypadal.

Potom sebou začal trhat, skřípal zuby, jakoby se ji pokoušel shodit, což se mu skoro povedlo, protože to ze začátku nečekala.

"Děláš si srandu, kiddo?! Dodělej to! Kam se poděla ta tvoje podělaná tvrdohlavost a touha všechno dotáhnout do konce?!" šlo vidět, že se snaží nekřičet.

Teď už to Chara přestávala zvládat. Chtěla ho tak moc! Ale... Musela to vydržet. Začala pomalu jezdit od duše vlhkými prsty po jeho žebrech. Jeho dech se zrychlil.

"To není to, co bych chtěla slyšet..." zavrněla.

"A CO PO MĚ TEDA CHCEŠ?!" vykřikl frustrovaně. Zasmála se a přiblížila obličej k tomu jeho. Tak moc se jí líbilo, jak zoufale se choval...

"Vždyť ty to dobře víš..." její horký dech se otřel o jeho modrý obličej. Celé jeho tělo se otřáslo. Ano, matně tušil, co po něm chtěla.... Doháněla ho k šílenství...!

Její jazyk se začal věnovat žebrům. Horší byla ale i tak jeho duše, držena v jedné její hrsti. Vždycky, když se jenom trošku pohla, tělem mu projela vlna slasti. Proč muselo být jeho tělo takový zrádce?! Ale vždycky! Vždycky se mu povede usnout uprostřed souboje a teď... Teď ještě tohle?...

Chara se začala nudit docela rychle. Jo, byla sranda sledovat a tipovat, kdy to praskne, ale musela přece existovat rychlejší metoda... No jasně, duše! Otevřela dlaň a začala po srdci jezdit nehty sem a tam.

A Sans se mohl zbláznit. Zatínal koncové články svých prstů do dlaní, svázaných těsně sebe a syčel. Potřeboval-potřeboval víc! Všechna ta touha uvnitř byla tak spalující! Chara ho mučila a on věděl-věděl, že to může dopadnout i jinak.

"Prosím." hekl.

Dívka se zastavila.

"Copak jsi říkal?" vrněla. Tekl z jejího tichého, nadrženého hlasu.

"...Prosím." zopakoval tišeji a méně odhodlaně.

"Prosím co?"

"Prosím-prosím přidej." sykl.

"Trošku hlasitěji bych prosila." uvelebila se lépe na jeho nohách. Trochu přitom zavadila svým citlivým místečkem o kost a zmáčkla mezi zuby svůj spodní ret. Sakra, nepočítala s tím, že bude takhle vzrušená i ona... Naštěstí si toho nevšiml.

"Prosím přidej!" zavrčel se skoro zavřenou pusou. Na čele se mu začaly srážet kapičky potu.

"Ještě moje jméno, Komediánku. Chci slyšet moje jméno."

'Taková svině...' myslel si Sans, ale potom trochu pohnula prsty s duší, kdo ví, jestli vůbec úmyslně, a on sebou trhl.

"Prosím přidej, Charo..." jméno vyslovil se značnou nechutí, ale přece jenom.

"Hodný kluk." zasmála se a potom modré srdce silně zmáčkla.

"AHHH!" zařval přes celou halu a dál jenom kňučel, když ji dívka mučivě pomalu prohmatávala. No, moc si teda nepomohl...

Nemohl vidět, jak se šklebila. Ty zvuky byly jako rajská hudba... A zároveň by bylo fajn, kdyby je neslyšela, protože být v takovéhle chvíli takhle vzrušená rozhodně nebylo dvakrát vhodné. Těšila se, až resetuje... Hned v Ruinách si někam zaleze a pořádně, pořádně se vyprstí. Teoreticky by mohla už v tomhle runu....

Zatímco ona přemýšlela docela čistě, on byl rád, že dýchá. Kroutil se a snažil se utišit, k ničemu to ale nebylo. To tempo! Kam se podělo to, které nahodila na začátku?! Chtěl ho zpátky! Tohle bylo prostě málo! Byla jediná věc, kterou mohl udělat. Věděl to. A s vědomím, že všechna důstojnost, kterou kdy měl, je už beztak pryč, to oficiálně vzdal...

"Charo- Charo, přidej... Prosím..."

Dívku tím tak trochu probudil z tranzu. Když jí došlo, co řekl, uchechtla se.

"Myslím, že začínáš chápat můj systém, Sansíku..." protáhla jeho jméno jako žvýkačku a přisála jemně rty na srdce. Jeho ústa opustilo táhlé zavytí.

"Ještě...." šeptal a skoro přitom brečel. Začala cucat, jakoby se snažila dostat dolů ten sliz, který se na jeho duši dělal, horké dlaně přesunula na jeho krk. Hlavu zaklonil bez většího vzdorování, aby se mohla věnovat krční páteři. Protože ta byla nejlepší - nebo taky nejhorší. Záleží na tom, jak se to vezme.

"Ještě!" vrčel mezi vzdycháním a vlnami tepla, které se každou chvíli prohnaly přes celé jeho tělo, zanechávající ho naprosto nepoužitelného.

Ale ona už víc nezrychlila. Její tempo zůstávala stejné- počkat, ne stejné. Zpomalovalo. Zase. Sansovi se z hrdla vydralo frustrované, naštvané zavrčení, když si to uvědomil. Lezlo mu to na nervy. Tak moc!

"To je vážně všechno!?" vrčel, v jeho hlase se odrážela agresivita a nepopsatelná touha.

"Vždyť už jsi vyhrála, nejen že jsi vyvraždila celé podzemí, a to dvacet-sedumkrát, ale teď mě držíš na lopatkách a nutíš mě vzdychat a žebrat! Co po mě ještě víc chceš?! Co bys vůbec MOHLA chtít? Máš všechno! VYHRÁLA JSI, CHARO! Tak už se na to vykašli a udělej to, udělej MĚ! NEMUČ MĚ A UDĚLEJ MĚ, VÍM ŽE TOHLE NENÍ NIC, CO BY TI DĚLALO PROBLÉMY! NEMUČ MĚ! NEBO VÍŠ CO, KLIDNĚ MĚ MUČ, POTRESTEJ MĚ, BEZTAK JE TO JEDINÉ, CO SI ZASLOUŽÍM!" s těmi slovy se pod páskou rozbrečel, ale nebyl si vůbec jistý, proč.

A ona se zastavila. Zastavila se, posadila a pomyslela si, že to do resetu nevydrží. Že utrpení toho stvoření pod ní je příliš vzrušující, než aby zvládla. Klekla se a jednou rukou si stáhla kalhoty i s kalhotkami. Vyvlekla jednu nohu, druhou nohu... A byla volná. Teď to byl úplně jiný pocit, uvelebit se pohodlně na kostlivcovi. Ten tam pod ní ležel, zmatený a poražený, jenom nejistě a bolestně čekající na to, co bude dál. Když na sobě ucítil holou kůži, znepokojeně sebou trhl. Dobře, tak to bude zajímavé... Dívka vjela volnou ruku pod svetr a malou chvíli masírovala svoje kozy. Jo... Frisk byla dítě, děti nemají podprsenky. A taky měla svetr rovnou na kůži. A její pohlaví nebylo úplně jasné.

do pyče už s Wattpadem

11. března 2017 v 21:50 | Šnek |  Helpu stufu
Hucino plz, udělej si s tím něco, ořízni to nebo uprav nebo idk a dej to jako obálku či jak se ten šit tam menuje xd

Nuuuu

12. ledna 2017 v 8:17 | Šnek |  x
Nečti to ty ponožko! >:c

Fally Falls bitchez!

26. října 2016 v 10:22 | Šnek |  Pikčrz

A tady je odkaz, pro ty, kteří by si to chtěli přečíst, neboli proč sakra ne, dělám si nakonec reklamu všude, i na blogu, o kterém ví jeden člověk.

._.


n.67 II.

9. října 2016 v 21:15 | Šnek |  Vrajtnk
(možná to napíšu jinak...)

"Takže... Tady teď bydlíš?"
Okamžitě, jakmile jsme vystoupili z špinavé, pomlácené dodávky, kterou jsme kdysi vyfasovali v naší prácičce, jeho pohled padl na panelák, před kterým jsme zastavili. Přes Spojení, které ještě nedotáhlo na úroveň, na které bylo předtím, nicméně už teď bylo jasné, že je nějaké 'jinačí', jsem cítila, jak v něm hlodá pocit, že tady už někdy byl. Byl oprávněný... Tohleto byl ten panelový dům, ve kterém jsme si pronajímali byt za studia. Tehdy to býval jeden z tich hezkých paneláčků s malými, útulnými byty, měli jsme tady kousek obchod, tehdější náměstí hned před balkónem, zastávku autobusu... Jasně, nebylo to nejlevnější, ale stálo to za to. Bylo tady nádherně...
Dnes byl obchod zavřený, náměstí přesunuté pryč, autobusy už tadyma dávno nejezdili a zastávka, stejně jako většina míst tu, zarostla barevným plevelem ulice - pouličním graffiti. Ten panelák, ve kterém jsme toho tolik zažili, už byl taky k nepoznání. Barva nebyla rozpoznatelná, dveře, ve kterých bylo dřív sklo, omlácené a vyplněné dřevem. Vypadalo to... Hrůzostrašně.
Cítila jsem, jak je můj něco-jako-kámoš v šoku. Tohle nebyl příjemný pohled, byla jsem si tím plně vědoma. Vidět místa, které pro vás tolik znamenali... V takovém stavu.
"No... Teď tam vejdu asi naposledy."
Cítila jsem, jak se otřásl. Těžko říct, proč... Když jsem šla s ním za zády ke dveřím, pořád jsem vnímala, že ho celkem dost bolí tohle osvěžování starých vzpomínek. Zámek zaskřípal, když jsem otočila klíčem, z čehož trochu nadskočil. Nedůvěřivě sledoval stěny, jakoby čekal, že se okamžitě proboří a nechají nás rozmačkat budouvou, jakoby se kdykoliv mohly natáhnout a sevřít nás mezi ostré nepravidelné zuby zbytků omítky, jakoby tomu nemohl uvěřit, že tohle je doopravdy to místo.
"Proč to tady vypadá tak strašně?"
Vyletělo z něho najednou. Čekala jsem na tu otázku snad roky...
"Poligaister... nikdo tady nechce bydlet, tak se sem vloupalo pár zlých lidí... V poslední době tady žijí jenom bezdomovci, jediným legálním majitelem bytu jsem já."
Můj tichý hlas se odrážel od stěn a vytvářel zvonivou ozvěnu. Byla jsem ráda, že to v sobě nemusím dál držet, i když to nebylo vlastně žádné tajemství. S mohutným skřípnutím jsem otevřela dveře do výtahu a vstoupila jsem. Když jsem udělala krok, kabinka se pode mnou nebezpečně zhoupla. Úplně jsem ucítila, jak mu ztuhla krev v žilách, jak se mu v těle rozvířil adrenalin, jako když šlápneš do kaluže, na jejímž dnu leží bahno, vytvářející nad ním kapsu průzračné, čisté vody. Věděla jsem, že by stačila jediná panická myšlenka, jediný překvapený pocit, a jeho ruce by okamžitě letěly směrem ke mně, zachytávající mě na poslední chvíli.
Přesunula jsem i druhou nohu do vratké kabinky. Cítila jsem, jak odolává silnému pokušení okamžitě vystartovat a ztrhnout mě pryč. Otočila jsem se a usmála se, abych ho přesvědčila, že se opravdu, opravdu nic nemůže stát. Se silnou dávkou sebezapření tak do toho výtahu vkročil a nechal dveře se zabouchnout s hlasitým, kovovým prásknutím. Bezprostředně po tom začel zkoumat stopy fixy, kterou zde nějáké šikovné ruce zanechaly. Jednoduše jsem si mohla domyslet, že se snažil nesoustředit se na své vzpomínky. Nedivila jsem se mu. Byly tu různé nečitelné nápisy, pravidelné kolečka a barevné čáry, znala jsem je nazpaměť a přece mě jenom ten pohled bolel u srdce. Natáhla jsem ruku za jeho zády a zmáčkla jedno z tlačítek. Věděla jsem, které, i když neho potisk už byl sedřený, jakoby tenhle výtah měl desítky a desítky let. A přitom to tak dlouho nebylo, bylo to... Deset let, co sem můj parťák naposledy vkročil. Výtah sebou cukl a s mohutným hučením se rozjel. Ano, ani vysokou jsme nedodělali... Prostě jsme se zbalili a odjeli, bez jediné zprávy o tom, kam jedem. Pár lidí z toho bylo opravdu na větvi, ale mi už jsme nechtěli couvnout... A hlavně ani nemohli.
Z hlubokých úvah mě vytrhly vyděšené pocity. Poplašeně jsem se otočila, co se sakra děje. Můj parťák tupě zíral na poloprůhledné dveře výtahu a potichu odpočítával patra. Mrazilo mě z toho v zádech.
"Že nejedeme tam, kam si myslím, že jedeme?"
Jeho hlas byl na první pohled klidný, jenom trochu příliš tichý, ale já jsem cítila, jak se mu krev rozproudila skoro nadsvětelnou rychlostí. A ještě horší na tom bylo, že jsme opravdu jeli navštívit to místo, kam tak moc nechtěl. Nechtěla jsem mu to říkat, ale věděla jsem, že by se to beztak dověděl. Tak jsem se na něj jen podívala s omluvou v očích... Jenom jsem se nechala lapit jeho pohledem, v hlavě se mi promítali moje i jeho pocity jako nekonečný kolotoč, jakoby jsme byli jedna osoba, jakoby najednou neexistovalo nic, jenom my dva a naše opatrné emoce, strach, melanochonická bolest, provinění... A štěstí a radost! Bylo to jakoby byl ten výtah byl daleko menší, než minule, jakoby nás dva nutil být blíž než obvykle, když bylo ještě všechno normální. Bylo to... Tak šílené, tak bizardní.
Když sebou kabinka výtahu cukla, oba jsme nadskočili. Asi deset nekonečných sekund jsme tam oba stáli jako opaření, čekající na reakci toho druhého, než jsem se konečně odvážila odtrhnout od něj oči, udělat poloviční klopítavý krok a opřít se hlasitě do dveří k nejvyššímu, sedmému poschodí. Cítila jsem jeho vyděšený pohled, ta touha zmizet byla jednoduše nepřehlédnutelná v sílícím Spojení. Opravdu jsem netušila, že za tu dobu co jsme se neviděli tolik zaslabilo. Bylo ale otázkou, jestli by někdy skutečně zmizelo. Hned v ten moment jsem si slíbila, že se na to musím někoho zeptat, někoho, kdo se v tom orientuje.
Vyškobrtala jsem ven a když jsem si všimla, že on se nějak nemůže odhodlat vystoupit za mnou, ohlédla jsem se na něj.
Vždycky se mi líbila barva jeho očí. Bylo to něco mezi hnědou a zelenou, záleželo především na tom, jaké bylo světlo. V tomhle šeru vypadaly spíš černě, než jakkoliv jinak, nicméně, pořád tam šel vidět strach... Strach z neznáma, ze vzpomínek, které by se mu nekompromistě nahrnuly do hlavy. Znala jsem ten pocit...
"Nemusíš tam chodit, pokud nechceš, Charlesi..."
Trochu sebou trhl a uhnul pohledem, když jsem vyslovila jeho jméno. Jméno, které jsem už osm let nevyslovila. Osm let je tak dlouhá doba v pomíjivém lidském životě... Potom se podíval naopak on na mě.
"Už tě nikdy nechci opustit, Evanlyn."
Potom vystoupil s odhodláním ven a neušlo mi, že se trochu usmál, jakoby si trénoval ten úsměv, který tehdy ukazovával všem okolo sebe, když jsme spolu studovali na střední. Byla jsem jediná, kdo věděl, že není úplně v pořádku, jediná, kdo věděl, že je to falešné. Že většina věcí, které u něj vypadají reálně jsou falešné.
Tak jsem se zase otočila a opravdu pomalu jsem udělala krok k tim dveřím. A znovu jsem ucítila, jak jeho tělem projel nepříjemný pocit. Protože proč ne? Právě jsem stála u dveří, za kterými jsme společně šťastně žili asi rok a půl našeho společného studentského života... Cítila jsem, jak se otřásl a jak se snažil držet si vzpomínky dál od těla, jak nejlépe to uměl. Přerývaně jsem se nadechla a co nejrychleji jsem strčila klíče do zámku. Poslušně cvakl a dveře se pootevřely. Chytla jsem za ledovou kliku a chtěla zatáhnout, ale zastavila jsem se.
"Opravdu tam ne-"
Skočil mi do řeči a v jeho hlasu se zablesklo něco neindetifikovatelného, něco děsivého, co mě nutilo nesnažit se odporovat.
"Evan, jednou už jsem tě opustil. Podruhé už tu chybu neudělám. Nikdy už tu chybu neudělám."
Jenom jsem se ohlédla přes rameno s povytaženým obočím a potom jsem zatlačila do dveří. Ano, trochu mě vyděsil, ale podle jeho vlastních pocitů to neudělal schválně a teď se kvuli tomu cítil mizerně. Co se s tím chlapem děje? Pokud si vzpomínám, takhle se nikdy nechoval.
Před námi se objevila chodba a já jsem okamžitě vletěla dovnitř. Chtěla jsem mu dát co nejméně času si tohle všechno prohlédnout a on to moc dobře věděl. Když jsem rychle házela nějáké nejvíc potřebné věci do jednoho ošoupaného baťohu, cítila jsem, jak se první opřel celý v rozpacích o stěnu a nejistě kmital pohledem okolo, ale potom se začel soustředit na mě. Sice mě nevidět, ale mohl mě cítit. Opět jsem si připomněla, jak moc se Spojení otupilo, zatím co jsme byli rozdělení. Asi tři sekundy se na mě takhle soustředil, vypadalo to, že bolest, na kterou se připravoval se nedostavila, než se otočil a šel se porozhlédnout po bytě, který býval kdysi náš společný, ale teď už patřil tomu poligaisterovi, co si ho přivlastnit. Vypadalo to, že Charles si už tak nějak zvykl na tohle šílené prostředí, což bylo jedině dobře. Uspokojeně jsem se přestala soustředit na mojeho parťáka a všímala jsem si toho nepořádku, hledajíc slepě nějaké důležité věci a přemýšlejíc o zvucích, které vydávají pářící se velryby. A z toho prapodivného transu mě vytrhly až jeho pocity. Bylo to něco mezi úžasem a radostí.
Napřímila jsem se a ohlédla se k vylomeným pantům dveří, jakobych si myslela, že bude stát právě tam. nechala jsem nesmyslného přehrabování se ve věcech a vydala jsem se za ním. Úplně přesně jsem věděla, kde ho mám hledat.
Dva kroky dopředu, pozor, ať nešlápnu na něco, co bych mohla zničit víc, než se o to postarala ta neviditelná potvora, otočka, pozor na chodidlo! Záběr, překročit práh, no tak, opatrně, neukopnout ho! Trochu si pohnout, táhnu se jak šnek... Ano, rovinka, dělej, no tak co je se mnou? Většinou chodím celkem rychle, nebo alespoň určitě rychleji, než tohle... Další práh, ano, jsem v obýváku, měla bych si pogratulovat. Ještě se nějak dostat k balkónu, že!
Hned jak jsem zvedla hlavu, všimla jsem si červenavé záře, linoucí se z jednoho rozbitého okna. Hned mi došlo, co se děje tak zajímavého. Svítá! U kupodivu celých skleněných dveří jsem byla téměř skokem, ale k tomu, vstoupit, jsem se odhodlávala snad celou věčnost. Nakonec zvítězila zvědavost a pocit, že bych k němu měla být co nejblíže. Že po takové době... Že po takové době bych ho prostě neměla jenom tak opouštět.
Krok, no opatrně! A jsem venku. Jen kousek od mojeho Charlese. Zůstala jsem stát jak přimražená, když ke mě otočil hlavu. Ještě jeden krok. Netuším, jak jsem to zvládla. Teď jsem byla těsně vedle něho. Dělil nás jenom malinký volný prostor.
Zadívala jsem se mu do očí, potom jsem pohledem začala zkoumat rysy jeho obličeje.

Další články