ggf

30. srpna 2018 v 19:54 | Šnek
přiznání . mám 3 google účty a ani na jednom nejsem pod svojim reálným jménem
 

Nějaká pohádka o maskovaném týpkovi co ohýbá realitu lol

23. července 2018 v 22:10 | Šnek |  Helpu stufu
[EDIT 27.7.18]

  1. Jak se Světlo urazilo a Robin se ztratil
  2. Jak byl Robin ztracený
  3. O intersekondlandských železničních drahách a paní Eegarové
  4. Jak se Robin naučil být zlý
  5. Jak uvařili z Robina polévku
  6. Jak Robin poznal svoje imaginární kamarády
  7. První setkání s Kultem
  8. Jak Robin spravoval koleje
  9. Tajemná taška neboli jak se Robin upsal a bylo mu to jedno
  10. Knihovny Interlandské
  11. Druhé setkání s Kultem
  12. Robin na cestách s 'Klubem mrtvé gazelly'
  13. Jak si Robin odmítl nasadit na hlavu krabici a jak ho kvuli tomu veřejně popravili
  14. Robin a moře
  15. Jak měl Robin najednou sourozence a jak už je nechtěl
  16. Jak Robin začel vidět věci
  17. Jak se Robin ztratil podruhé, jak se zas našel a jak mu to pomohlo všechno pochopit
  18. Jak Robin hledal směr
  19. Třetí setkání s Kultem
  20. Jak se Robin nevrátil



12 - "A to je příběh, jak jsem se vydal kolem světa za sebepoznáním s náhodným spolužákem, vzdálenou kamarádkou z dětství a náhodnou Jitřenou, co šla kolem" - Alec nebo jak sem ho pojmenovalo

Hhu

30. května 2018 v 11:26 | Šnek
 


žž

30. května 2018 v 11:21 | Šnek
ahoj prdi,
prave ted sedi ve skole a lepi se mi prdel na zidli :)

-Frawd nebo co 20018

Obrbrbr

26. prosince 2017 v 23:33 | Šnek |  Pikčrz

3ifras prabaly

16. prosince 2017 v 0:05 | Šnek |  Helpu stufu

http://www.unit-conversion.info/texttools/convert-text-to-binary/

01000100 01101111 01100010 01110010 11000011 10111101 00100000 01100100 01100101 01101110 00100000 01110110 11000011 10100001 11000101 10111110 01100101 01101110 11000011 10101101 00101110 00001101 00001010 01010000 01100001 01110100 11000101 10011001 11000011 10101101 00100000 01101101 01101001 00100000 01110011 01110110 11000100 10011011 01110100 00100001 00100000 01000000 00101101 01000000


http://www.utilities-online.info/base64/#.WjRSr0nibyQ

RG9icsO9IGRlbiB2w6HFvmVuw60uClBhdMWZw60gbWkgc3bEm3QhIEAtQA==

Yrus

15. prosince 2017 v 20:18 | Šnek |  Pikčrz
Dis is máj mangelia frend d í wantu mejk her bolt bcs im a lil bič


Hantai cthultu

7. prosince 2017 v 22:00 | Šnek |  Pikčrz
idk

2 uder

2. prosince 2017 v 18:53 | Šnek |  Helpu stufu
Vi: *rudý* ...tak jo... *zavře za sebou dveře, jde zmlátit Martina* ..DEBILE! *dá mu pohlavek*

Ma: Notaaak bráško. *výýtlem, le nic si z toho nedělá xDD*

Vi: ...kdyby jsi stál u těch dveří, tak bys říkal něco jiného! *začne do něho kopat*

Ma: Jau, jau-- *chytne jeho nohu a shodí ho, rychle vyleze nad něj* Vždyť o nic nejdeee~ *takový ten výraz do kterého se chce kopnout xdddd*

Vi: *chytne ho za paže a dostane ho pod sebe...má ho hroznou chuť zmlátit...* Ty jsi takový hnusný kokot... *dá mu pěstí do obličeje*

Ma: *vyjekne, le tohle bolelo docela...* Vincente! *le takový překvapený výraz, tohle přestavá být sranda...*

Vi: *sevře v pěsti jeho vlasy a silně za ně škubne s Martinovou hlavou tak, aby se praštil o zem* Tak co? Už to uznáváš?! UŽ VIDÍŠ, JAK SE CÍTÍM?! *zvyšuje hlas*

Ma: *vykřikne* VINCENTE UKLIDNI SE! *le jeho bráška ho začíná děsit... Co to do něj vjelo?!*

Vi: NA TO JSI MĚL MYSLET DŘÍV! *chytne jeho ruce a uvězní je nad jeho hlavou, kolenem si klekne na jeho hruď a začne přitlačovat, jakoby mu chtěl rozdrtit hrudní koš...*

Ma: B-BRÁŠKO! NECH TOHO! ZABIJEŠ MĚ! *panikaří, háže sebou, rychle dýchá, nebo se alespoň snaží, vyděšený pohled do očí, vůbec to nechápe...*

Vi: *nepolevuje, naopak zesílí tlak. Jak na hrudník, tak na ruce*

Ma: B--bráško-- *cítí jak se jeho hrudník prohýbá, jak mu tlačí na orgány, je to nechutné, jakoby měl prasknout... Děs ho celého objímá, do očí se mu tlačí slzy.*

Jo: *konečně se odhodlá něco říct* V-vincente co... Co to děláš?... *tam nahý sedí z poloviny v peřinách a poplešeně ho sleduje*

Vi: Užívá si ten pohled na to, jak málem brečí... Chce mu ublížit, chce, aby cítil bolest... Najednou ho vyruší hlas Jonáše, otočí se k němu* ...vidíš snad... *tlak na Matyho hrudi poleví... Tentokrát si přidrží jedním kolenem Matyho ruku a svou volnou rukou ho dost drsně chytne pod krkem a začne ho škrtit*

Ma: B-! *dusící se zvuky, snażí se sebou škubat, dostat se pryč, ale nemá sílu, nemůže, slzy mu tečou po tvářích, bolí to, a o to víc, když to dělá Vincent, jeho milovaný bráška... Jeho svět nedává smysl.*

Jo: Přestaň, u-ublížíš mu! *bojí se*

Vi: *přitlačí ještě víc, najednou si to uvědomí... Je to jeho bráška... Proč mu vlastně takhle ubližuje? Chce být jako On? Ne, on není jako jejich otec... Pustí Martina a rozbrečí se. Rychle vyběhne z pokoje a ani neví, kam běží...*

Ma: *z poloviny v bezvědomí už, sípá po dechu, zvedne ruce ke svému krku, je jako v ohni celý... Chtěl by se posadit, ale není si jistý jestli ti zvládne, po tvářít mu tečou velké slzy*

Jo: ... *třese se tam, tohle se stalo... Tak rychle...*

Hc: *teleportuje se do Vincova pokoje, uvidí Matyho na zemi* O-O *vrhne se k němu, položí si jeho hlavu na klín, začne ho hladit po vlasech* Maty! Jak ti je, jsi v pořádku? *jakože... Ne, že by nevěděla, co se stalo, ale toto je awww....*

Ma: *sípá, je mu hrozně... Bolí to... Pořád to ještě... Co to do Vincenta vjelo?....*

Ka: *je tam taky, opře se o stěnu*

Jo: o/////O *začne se snažit najít svoje oblečení*

Hc: *jak se ho dotýká rukama, pomalu mu ulevuje od té bolesti. Potichu něco šeptá a snaží se ho utěšit* Je to v pořádku, Maty, už se ti nic nestane...

Ma: *co nejdřív je to možné, schoulí se do klubíčka a brečí* C-co se to kurva právě stalo...

Ka: *sleduje*

Jo: *jakmile je alespoň trochu oblečený, vypakuje se z místnosti do obýváku nebo nějak tak*

Hc: Pšš~ Klid. *hladí ho po hlavě* Neboj se...

Ka: *začne se pro sebe pobrukovat TDG painkiller*


Pa: *nechápe, co to právě viděl*

Ci: ...tohle bylo divný...

Ax: ... *mlčí a jde položit Parkera na gauč*

Pa: ...to jo... *zaražený, pevně se drží Axela okolo krku, tak trochu se k němu přitulí... Asi by potřeboval nějaké rodiče, co by se o něj starali a měli ho rádi...*

Ax: *opatrně ho položí na gauč a sedne si vedle* ...

Ci: *sedne si za jeho hlavu* ...

Pa: *pohled na Ciri*

Ci: *začne si hrát s jeho vlasy*

Ax: *sleduje je, dostane chuť na cigaretu*

Pa: *zavře oči*

Zo: *jako na zavolanou se tam objeví, si tam kráčí v té úžasné mikince s lebkou, co ji Hucina viděla v obchodě xd* ...Axi! *le rád, že ho vidí*

Ax: *zvedne se, úsměv* ahoj! *jde ho obejmout*

Ci: ...líbí se mi tvoje vlasy... *zamumlá*

Pa: D-díky... *trochu zrudne*

Zo: *nechá se obejmout* ...chybíš mi... *zamumlá*

Ax: ... *mlčí, z té výšky nasává vůni cigaret co se z něj nese*

Ci: *úsměv, sleduje ho... Je to sice hrozný mamlas, ale je roztomilý.*

Pa: *usmívá se...Ciri je tak hezká...*

Zo: *nasává zase jeho vůni...a je rád, že může být zase s Axelem...*

Ax: *hlazení po zádech* .....

Ci: ...kde je vůbec Viktor? *uvědomí si a začne se rozhlížet*

Pa: ...já nevím...

Zo: *zavrní*

Ax: *pokračuje v hlazení*

Ci: ... Hmm... *začne se jí chtít spát, lehne si k Parkymu*

Pa: *přitulí se k ní*

Zo: ...Axi?.. *zašeptá*

Ax: Hm?...

Ci: *přitulí se zpátky a rozhodne se spát*

Pa: *taky chce spát*

Vi: *proběhne obývákem, brečí*

Zo: Máš mě... *okolo proběhne Vincent* .... O.O ...rád?..

Ax: .... .-. *pohled za Vincentem, potom zpátky na Zolika* Jasně že nám, Zoldo. *prohrábne mu vlasy jako malému dítěti* ...půjdu se podívat co se děje se strýcem, fajn? *otočí se a odchází*

Zo: ...počkej! A co já? *chce jít za ním*

Vi: *schoulí se do klubíčka do toho tmavého sálu, jak tam většinou bývá Chrono a brečí*

Ax: *zastaví ho* ...počkej tady. Bude to chvilka. *malý úsměv, jde za Vincem xd*

Zo: ...tak jo... *nechá Axela odejít. Chce jít zase pryč, ale všimne si Jonyho, který vejde* Jonáši.... *překvapený pohled*

Vi: *tam schoulený, si ani nevšimne, že někdo přišel*



Jxhxjsjsj58494939933322;2;2+×÷``×~¶~=£℅™=°=©¢€×¢



Jo: ....ahoj... *pozdraví a sklopí pohled, aw*

Zo: Ahoj. *usměje se* ...dlouho jsme se neviděli.

Jo: Jo, pravda... *vzhlédne, je pořád trochu rudý* jak se máš?

Zo: No... Já ani nevím... Jsem hrozně osamělý.. *zklopí pohled* Lidi se odemě odvrací kvůli tomuhle... *z kapsy vytáhne načatou krabičku cigaret, jde vidět, jak má nažloutlé prsty*

Jo: *chvíli na to blbě čumí* ...kouříš? *to je kokot xd*

Zo: ...já... *zastrčí krabičku zpátky do kapsy, sklopený pohled* ...už to tak bude...

Jo: ... *podivně ho sleduje a potom se ho rozhodne prostě obejmout*

Zo: *nechá se, trochu se zachvěje, ani neví, čím, a přitulí se k němu...*

Jo: *začne ho hladit po zádech, prostě jenom potřebuje někoho objímat po tom co viděl*

Zo: *nechá se od něho hladit... Za chvilku se i rozbrečí, slzy stékají na Jonyho krk a on je dojatý, že se o něho konečně někdo zajímá...*

Jo: *hladí ho po zádech, přistihne pár slz téct z jeho očí....*

Ci: *překloní se přes sedačku* nemůžete jít brečet někam jinam, já a můj manžel se snažíme spát. *Ciri plz. Xdddddd*

Pa: ...cože? O-O *vymrští se do sedu, přitom ho zabolí ta noha, sykne* JAU!

Ci: *sigh, zatlačí Parkera zpět* lehni. *obejme ho*

Pa: *zrudne, překvapený* Já... Tak jo... *pokusí se ji nějak obejmout zpátky*

Ci: *spokojená*

Zo: *nevnímá Ciri, vnímá jen ty svoje pocity...dojalo ho to, jak se o něho Jony stará...*

Jo: *brečí, aww...*

Zo: *taky brečí...má ho rád*

Jo: *hladí ho... Je tak super mít někoho takového vedle sebe, alespoň pro teď...*

Zo: ... *zaboří nos do jeho krku, mu tam tak dýchá...awww...*

Jo: *vzrušuje ho to.... ....*

Zo: *neví o tom a pokračuje xdd*

Ci: ....pořád netuším kde je Viktor....

Pa: ...to já taky ne...

Ci: *zívne* ...jsem unavená...

Pa: Já taky...

Jo: *uteče od něj něco jako zasténání......*

Zo: *všimne si toho, pohled na něj* o.o

Jo: *hrozně zrudne s tím jeho pohledem, pohled na zem*

Zo: *chytne ho za bradu a políbí ho... Je to tak nečekané...*


Ax: *zastaví se tam a sleduje ho... Není si jistý, jestli by do něj právě teď měl vrtat...*

Vi: *trochu vzhlédne a uvidí tam Axela, vystrašený pohled na něj* Já... n-nepřibližuj se... Jsem zrůda!

Ax: *neveselé zasmání se* mě to povídej. *sedne si naproti něj* ...co se stalo?

Vi: Já mu ublížil... Ublížil jsem bráškovi... *spadne na Axela, zaboří hlavu do jeho klína a zase se rozvzlyká*

Ax: *trhne sebou, kontakt co nečekal* ...oh... .... *uvědomí se co Vinc řekl* ...jakože... Schválně? Líbilo se ti to? *okamžitě toho zalituje že se zeptal, začne ho opatrně hladit po vlasech*

Vi: J-já nevím... Chtěl jsem to udělat...v tu chvíli, ale jestli se mi to líbilo? Já-já fakt nevím... *nechává se hladit, nešťastný*

Ax: Heh... *přitáhne si ho blíž* ...takže... Możná nejsem jediný v rodině... ...

Vi: *sice moc neví, o čem Axel mluví, ale co...sám se přisune blíž, na jeho klín...*

Ax: *hladí ho, chvíli ještě mlčí* ...hlavně że toho lituješ...

Vi: Já...jak by se toho dalo nelitovat? *popotáhne, zase brečí*

Ax: ..... *flashbacky* ....kdyby... Kdyby ti to za to stálo. Kdyby ti stálo ublížení osobě kterou máš rád za ten pocit. *mluví tiše*

Vi: ...já to nechápu... *brečí*

Ax: *chvíli se odmlčí, vnímá Vincenta, vnímá jeho teplo, vnímá ticho v místnosti* ...já taky ne.

Vi: ... *mlčí, nechtěně nahmatá Axelovu prdel xdd*

Ax: ..... Eh... *opatrně sundá jeho ruce z jeho zadku, protože je to jeho zadek a nikdo na něj nebude sahat xddd*

Vi: *schoulí se u něho do ještě těsnějšího klubíčka*

Ax: *hladí ho a přemýšlí nad svým životem*

Vi: *rozbitě bulí*

Ax: ...nemůžu tu nějak pomoct nebo tak? *hladí ho po zádech*

Vi: Já... Já nevím... *pohled na něho... Vypadá vděčně, že mu Axi nabídl pomoc...*

Ax: .... *hladí ho, neví uż co by dělal...*

Vi: *zkusí se mu nastavit...*


Ma: *brečí, mimo*

Hc: *hladí Martina a odčerpává z něho bolest, Painkiller je trefná písnička docela...*

Ma: *už jenom vzlyká, emocionálně zranený*

Hc: *zkusí mu dát něžnou pusu na tvář*

Ma: *nechává se, pohled nahoru, chudák...*

Hc: *další mu dá pusu na nosík*

Ma: *sleduje ji zespodu, potom najednou si přikryje obličej* CO TO SAKRA BYLO?!? *chudáček xd*

Hc: *pevně ho obejme* Pššš, uklidni se, Maty... *hlazení po zádech* Vincent tě má moc rád, on tohle nechtěl udělat...

Ma: Já vím, já vím, on by mi nikdy neublíżil schválně, on by nikdy nic neudělal, má mě moc rád... ....ALE STALO SE TO! PROČ?! *aw*

Hc: Maty, klid. *hladí ho po zádech, tiskne ho k sobě, přemýšlí, jak by reagoval, kdyby mu dala pusu na pusu... Jasněže ví, jak by zareagoval normálně, ví, jak ji má Martin rád... Ale co by se stalo teď? Nakonec to zkusí a opatrně ho políbí na jeho horké rty*

Ma: *překvapí ho to... A nechá se. Nechá ji zajímat se o něj, nechá ji milovat ho. Slzy mu tečou ze zavřených oči.*

Hc: *hladí ho po zádech, prohloubí ten polibek, když si všimne, že to zabírá*

Ma: *přidá se, je to zoufalý polibek...*

Hc: *snaží se na něj (i magicky) přenést uklidňující pocity, dál ho něžně líbá*

Ma: *pomalu se uklidňuje...*

Hc: *odtáhne se, ale jen pár centimetrů, pohled do očí...*

Ma: *mírně se třese, pohled zpátky*

Hc: *vystrčí špičku jazyka a jemně olízne jeho rty, pořád se mu dívá do očí...*

Ma: ... *vypadá ztraceně....* ...můžu tě ojet?

Hc: Maty... *pohladí ho po vlasech* Jestli ti to pomůže, tak si posluž.

Ma: Já... Je nevím... Já už nevím nic, nikdy. *awww.*

Hc: Martine... Vím, že teď asi není moc vhodná chvíle ale... *le rozhodne se to zkusit, protože proč ne xd* ...vzal by sis mě? *z kapsy vytáhne kovový prsten s lebkou co má tmavě modré kamínky v očích (hucino wtf vždyť jsi žena xddd)*

Paracosmos

27. října 2017 v 11:01 | Šnek |  Helpu stufu
Sirotčinec je patnáctidílný, nedokončený arc Lets party, stahovaný a upravovaný Kepainis Kaki Duhovou Karkulkou mnou. Právě jsem u babičky a bolí mě hlava a měla bych dělat němčinu a mám kouli z češtiny a můj život je špatný a chci obejmout, ale to nepotřebujete vědět. Ok. Sirotčinec by se měl držet party děcek, co se naspawnuje do našeho baráku z důvodu polobohů a vydají se na misu, idk idc jak se mise skloňuje, idk idk jestli je mise mise nebi myse.... Fajn to asi... Jskshshcs zapomeňte na to. Tady je Sirotčinec squad + nějaké další postavy a dál víte, nejste żádní kokoti.
Edit 14.9: ...wow, já byla příjemná v neděli... Xd no... Co jsem chtěla doplnit, že tenhle arc je nedokončený - aka nedohrály jsme to, vlastně jsme se ani nedostaly k tomu zajímavému... Ale přitom jsme to měly všechno tak zhruba prořešené, kdo kde byl a co tam dělal a tak. Taaakže... Pořád ještě nevím, jestli z toho máme udělat jednorázovku nebo co, Hucina se vyjádřila dost nejasně, nicméně v příštím arc, Po bouři, se docela jasně rýsuje co že se to stalo. Takže vám to asi zatím nebudu psát, kdo by o to stál, możná do soukromého nebo tak... Also budu vypisovat všechny postavy co se tam objevily, protoże si očividně chci ještě zhoršit tuhle práci .-.
Edit 14.10: sjsksshabsoagksvakJKAVSJAOSVAOAGAKSVAKSVAKSV

Catheri Freya Kaki-Hammerova [Ca]
Lukáš Martin DenLus Zoltán Hammer [Lu]
Hucina Hammerova [Hc]
Martin Hammer [Ma]
Vincent Hammer [Vi]
Zoltán [Zo]
Jonáš Saidber [Jo]
Hunter [Hn]
Lisa [Li]
Beata/Linda Lawrence [Be]

Parker (malý) [Pa]
• 10 let
• byl pouze lebka nalezená na skládce, Caty ho oživila.

Cirilla [Ci]
• 8 let
• společbě s Cindy a Tobym se sem dostali portálem.
• její rodiče jsou Lisa a Hunter.

Cindy [Cn]
• 8 let
• má dvojče, Tobyho. "Kamenná dvojčata"
• stejně jako Toby má tvrdší, šedou kůži.
• pochází z paracosmu, porodil je Vincent, protože kameny z banánové dimenze.

Toby [Tb]
• 8 let

Vikitom (malý) [Vk/To]
• 10 let
• kompletně neznámo, z kama pochází a co předtím dělal, ale pokud se budeme držet canon Dvou, tak ještě není vrah.

Nathan Lawrence [Na]
• učitel
• Beatin/Lindin oteC KAŠLI KAŠLI KAŠLI nic jsem neřekla
• zná se se Škrtiči, ví o nich
• V arcu Brejkautu nebo já nevím jak to pojmenovat je dost důleżitý... A je děsně roztomilý xddd
• kreslila jsem ho, ale Hečko mi zabavil Seshit VIII, takže je z toho hovno.

Škrtiči:

Alex Hammerova [Al]
• o čtyři roky starší sestra Matyho a Vinciho
• panický strach z dotyků

Felix [Fe]
• takové hyperaktivní hovado
• úplně pitomý, ale má super vlasy...
• pravděpodobně silné ADHD
• gaYYYY

Parker (starší) [zde Pa2]
• *pokrčení rameny* co já vím.
• balí Alex II xd (aka sestru dvojčat, ve Dvou jsou tři Alexandry)

Frederik [Fr]
• problémy se zvládáním vzteku, očividně.

Benjamin Xamij [Bn]
• je míšenec (černá + bílá)
• odbarvené dredíkyyy
• matka se zabila přímo před jeho očima, otec je zavřený.

Luna [Ln]
• taková malá prostitutka, no...
• bydlí sama, její rodina je taky ded... Teda, matka možná ještě někde šílená běhá po lesích, ale to výjde nastejno.

Příběh začíná Catynou, co chce kulomet, protože zombíci. Lukáš se naučit spawnout si kladivo a odtáhne ji do Hucininého pokoje, že tam něco najdou. Najdou tam lebku, kterou Caty ożiví a pamparapam, desetiletý Parker existuje, nahý a zmatený! Potom uslyší nějaký jekot, tak slezou dolů a najdou tam Cirillu co je na lustru a kamenné dvojčata (Tobyho a Cindy) v poličce, schovávající se před zombíky. Tak naši polobohové ty zombíky posekají a zachrání je. Potom se k nim přidá v zase v pokoji desetiletý Vikitom, co je furt Vikitom, ale desetiletý, že, logicky. Takže ten žije a Viktor vyvádí hovna jako obvykle a Parker najde revolver.

Tb: UMŘEME KRUTOU A BOLESTIVOU SMRTÍ.

Ci: PŘEŽIJEME dlouhým a bolestivým ŽIVOTEM.

Potom ve čtvrtém díle konečně najdou ten kulomet, nacpou do něj šípy (což je mimochodem reference na jednu sérii co Kaki kdysi tvořila ještě úplně s jiným spolupachatelem) a Catyna zastřelí Lukyho, tak se tam Hucina musí připortovat a opravit ho, potom se zase odportuje. Tak jdou zabíjet zombíky ven a Kameňáci zůstavají vevnitř, protože jsou to malý srabíci. Potom banda potká Beatu a Tom si odskočí pro baseballku, když se vrátí, jaksi se stane, že se Viktor a Caty začnou líbat, protoże proč ne, a Luky uteče do lesa protoże se na to nemůže dívat. Catheri běżí za ním a skupinka se je rozhodne hledat a Tom deprimuje Viktora a Viktor se sesype a potom je to roztomilé, ježiš, Tomík je dokonalý <3

To: Co čumíte? Jdeme?

Jenomže oni je nenajdou, že, protože Caty a Luky se odportují do telky za rodiči. Pohled zůstává na táboře. Vincent má furt pomlácený ksicht, Zolik zlomenou ruku... Polobozi se zmíní o Vikitomovi a dvojčata se zhroutí, jak jinak, že, zatímco v pozadí Jonáš ojíždí Zolika. Potom se jdou polobozi ptát Huntera a Lisy, co Vikitom dělal/bude dělat, že to s Martinem a Vincentem udělalo toto, a Hunter jim to vysvětlí tak nějak, že "pitval žáby na vyšším levelu" xddddddd a polobohům to nestačí a potom se tam objeví Hucina a řekne, ať si to zjistí sami. (A Vincent zjistí że ho Jonáš podvádí a potom tam i s Zolikem a Martinem brečí na zemi)

Ma: Co je tohle? Brečící kroużek? Já se přidám, jo?

Caty má roztomilou scénku s Hunterem, protože Caty je bez maminky a to všichni víme, a je z toho mimo, a je to roztomilé. A potom se polobohové rozhodnou, že si půjdou teda zjistit sami, co je Vikitom za hajzla, a tady začíná ta sranda.

Připortují se teda ke škole, tam potkají velké Škrtiče, co divně čumí, včetně staršího Parkera a Alex, starší sestry dvojčat, jo a taky asi desetileté dvojčata samy. Tahle část musí být hrozně moc nepřehledná pro normální lidi, protoże je tam--- *počítání* ---17 zkratek najednou. A potom jdou do školy. Tam potkají Nathana, a tím to prosím pěkně končí.

....samozdřejmě že tím končí jenom dopsaná část, v našich hlavách to tak zhruba pokračovalo, lol, protože tam byly super scénky, které jsme si naplánovaly, protože se obě vyżíváme v mučení našich postav a prostě Vikitom, takže. Fajn, także co se stalo, co jsme měly naplánované, to, co máme:

V první řadě tam nebyla Beata - měla nějak vyjít najevo její opravdová identita, pravé jméno, Linda Lawrence, dcera dvou učitelů, a nějak zůstala s Nathanem, vůbec se do té věci s Vikitomem nezamotala. Jo, Nate se choval tak jak se choval, protože mu zmizela dcera... Ta škola, ve které Beatku našli, byla vlastně tahle škola, ale za spousty, spousty let, kdy už byla opuštěná. Beata/Linda byla mrtvá, protože se moc vrtala v tom, proč se dvojčata chovají tak divně (původně byla jejich spolužačka, vrstevnice) a Vikitom nechtěl nic riskovat, ve škole byl její duch, protože k ní právě měla nejsilnější citový vztah nebo něco. Także, ta se vyřadila hned první.

Polobohové a zbytek skupiny se rozhodne, že hnedka po škole budou dvojčata sledovat, sebevrazi. Polobohové se ale od skupinky oddělí, nikdy jsme nedrżeli kam a proč, buď hádka nebo něco jiného, ale na tom asi nezáleží.

Także desetiletí Martin a Vincent nalákají mladébo Vikitoma, kameňáky, Ciri a Parkera do spárů Vikitoma staršího, což se mu moc líbí, protože komu by ne, mu přivedli oběti až domů. Tuhle část jsme moc neprobraly, vlastně vůbec, ale asi bych mohla teď z fleku něco splácat, protoże ty postavy přece jenom znám a do uší mi hraje Arch Enemy. Už ne. No to je jedno. Prostě sem nahážu co víme.

Mmmm... Vikitom je zajmul a dělal věci. Jakože... Věci. Víme. A děcka byly jako NEEEE POLOBOHOVÉ PŘIJDOU A NAKOPOU TI PRDEL TY SADISTICKÁ ZRŮDO a... Tom se jim jenom vysměje xddd Ahhh linkin park. No, svou mladší verzi zamknul někam do jakési vysoké klece nebo co, aby na něj děcka nedosáhly až se ho budou snažit ostatní děcka zabít, teda pokud se dostanou ven a budou dost uvědomělé aby po jeho mladší verzi šly. Takže malý Vikitom nebyl týraný, jenom se tam houpal nad tím vším a pozoroval. Viktor je neuvěřitelný chudáček.

No, k tomu, co používal Vikitomík na koho--- na kameňáky to byla podobná věc jako na malého Matyho a Vinciho, aka "vyber si, jestli to mám provést mu nebo tobě", jenomže přitom se začala Ciri tak trochu měnit, růst jí rohy a chlupy (jak už pravděpodobně víte, nebo myslím że už jsem to psala, Ciriin otec je Hunter... Tahle věc s tou přeměnou při vzteku pochází ještě od Hunterova otce. ...a ano, Hunterův původ se bude řešit v jednom s následujících arků.) ....Vikitom je tím tak trochu fascinovaný, tak ji tam přiváže nahou na takové řetězy a sleduje, jak sebou šije a nemůže se proměnit, její tělo se divně kroutí a hrozně mu nadává, když týrá ty dva. Parker je tam asi někde znehybněný na zemi nebo něco, maličcí Maty a Vinc se k sobě vyděšeně tisknou a mladý Tomík to co se děje pod ním sleduje se stejným zájmem jako ten starý xd

Potom se někdy objeví polobohové a ti nejsou moc nadšení, překvapivě. Potom se tam dějou nějaké šity, při kterých se opravdu dokáže, že jsou ti dva nějaké extra zajímavé bytosti a Tom by se jich měl bát, ale taky prozradí jejich rodinu, dvojčata atd... Vlastně to bylo jako *pohled na dvojčata* "takže fakt je tenhle týpek náš děda..."' a Vikitom je jako " děda?" a jeden z polobohů je jako *ukázaní na Matyho a Vinciho* "to jsou naši tátové z minulosti" a Vikitom je jako "skvěle, takže když je teď zabiju, tak se nikdy nenarodíte." ...a jak řekl, tak udělal. Xd pravděpodobně na ně shodil skříň nebo něco, protože jsme se domlouvaly že je něco rozmačká. Jo, a taky by to v normálním případě umřel jenom jeden, ale ten druhý tam skočil za ním. Tihle drobci by sami neudělali krok... Bez toho druhého by nežili. To, že jsou dva, je seriózně jediná věc co je v téhle době udržovala naživu. ....Maty a Vinc jsou skvělé postavy.

Nom, takže takhle ti dva umřeli. Pat pat. Pobohové a děcka byli úplně toto a velký Viktor se pravděpodobně tam uvnitř Toma nějak zhroutil nebo něco, ale samozdřejmě, ono to nejde poznat, když je Tomík u kontroly. Viktor má vlastně svoje děcka rád, jenom je takový slabý, zmanipulovaný kokot.

Měl by následovat jakýsi boj, při kterém je zastřelený Parker (Tom měl vyhrožovat - "ještě krok blíž a proženu mu kulku hlavou") a taky se Catyně podařilo poprvé spawnout svou roztomilou sekyrečku... Ona má takovou tu dlouhou bojovou, takovou tu jak ji vystavují v muzejích... Víte kterou.

No, dál se dějí nějaké nezajímavé hovna. Klec s malým Vikitomem je sražena dolů, a velký Vikitom je lapen do pasti, pravděpodobně kvuli Viktorovi, co je tam celou dobu mimo... No takže polobohové jsou tak nějak nad ním a mají ho zabít, prostě Catyna s tou sekyrou tam, se tam úplně zhroutí, ani ona ani Luky toho nejsou schopní, jsou to jenom děti... A teď viděli dost hrozné věci... Takže to musí udělat Tom, vzít si tu sekyru a jít setnout svému staršímu já hlavu. Což taky udělá. A je tam takový roztomilý toto.

"Hra skončila."
"Ne pro tebe." *úsměv"

Potom jsou tam všichni ještě chvíli traumatizovaní a všechno a potom příjde Hunter a odportuje je zpátky domů, čímž už začíná arc Po bouři.

1)1045
2) 816
3) 1002
4) 921
5) 732
6) 760
7) 847
8) 918
9) 1034
10) 1152 (13+)
11) 754
12) 1248
13) 1356
14) 970
15) 875

Počet slov: 14 410

Auberdżiňáci x3

22. října 2017 v 15:29 | Šnek & Vokádo!!!1! |  Vrajtnk
Začal jsem procitat do nasládlého štípavého smradu zvratků. Do tváře mě tlačila studená podlaha, celé moje tělo bylo ztuhlé a v podivné nepřirozené pozici. Pokusil jsem se narovnat, ale nešlo to. Něco na mě leželo. Nebo spíš někdo, uvědomil jsem si, když se moje mlhavé vidění trochu zaostřilo. S nekřesťanskou námahou jsem ze sebe odvalil nahé tělo nějaké osoby neznámého pohlaví a věku a posadil se. Nacházel jsem se ve špatně osvětlené místnosti bez oken, asi dvacetkrát třicet metrů velké. Na zemi se tady válelo minimálně osmdesát dalších lidí, někteří oblečení, někteří ne.
Co se tady stalo? Kde to jsem? A kdo vůbec jsem?
Pohlédl jsem dolů na své ruce. Bledá kůže byla pokryta nekonečnými znaky, blíž k zápěstí a na hřbetu se z ní stávala úplná temnota. Třásly se.
A tak jsem tam seděl na zemi jako ztracený Adam, jenom matně vnímající svoje vlastní myšlenky, než jsem uslyšel hlas. Nemluvil nějak nahlas, spíš šeptal, jakoby nemohl víc, ale i tak to moje uši brutálně zranilo.
"Hele, Xantík se probral."
Otočil jsem se, hlava mi třeštila, abych uviděl vysokého týpka, opírajícího se o zeď. Na hlavě měl obří růżovo-fialový drdol a v ruce telefon, jeho ledově modré oči podlité krví se dívaly přímo na mě. V tu chvíli se mi to začalo vracet.
Xander Newgate, kytarista. Kapela Aubergine. Těžká hudba. Doupě. Devatenáctá úplňková párty. Chesterova metoda rozprašování omamných látek. Ten člověk přede mnou byl Cyprián, zpěvák, můj dlouholetý kamarád.
Chvíli jsem ještě nepřítomě zíral na jeho nemocně vypadající obličej, než jsem se pomalu postavil. Moje nohy mě jenom tak tak unesly.
"Chlape-"
V tu chvíli jsem ucítil v krku horké sliny a stihl jsem se jenom předklonit a oddělat si rychle vlasy z obličeje, než obsah mojeho žaludku vyletěl k zemi. Matně jsem vnímal, jak růžovovlásek jemně chytnul moje vlasy a odtáhnul je na záda. Po třech nechuných vlnách bylo po všem.
"Do prdele..." zasténal jsem tiše, můj hlas přitom divně přeskočil a já cítil, jak se třesu.
"Pozvracel sis fanouška." komentoval Cyprin. Pohled mi ujel dolů, na nějakého nahého kluka, co ležel přímo v dráze mojich zvratků, także většina mojeho žaludku právě teď leptala jeho záda, ale popravdě mě to teď vůbec nezajímalo. A on taky nevypadal, že si něčeho všiml. Uslyšel jsem zpoza sebe nějaký šustivý zvuk a následně mi Cyprián něco vecpal do ruky.
Když jsem si uvědomil, že je to papírový kapesník, zakňučel jsem něco, co mělo připomínat poděkování, a utřel si pusu. Potom jsem ho hodil na toho týpka, kterého jsem před chvíli poctil svými nedotrávenými zbytky potravy, protože už to bylo stejně jedno.
"...a nohy." dodal zpěvák po chvíli a já si teprve všiml, že v tom stojím, a zároveň přišlo s pohledem na moje bosé nohy plné uvědomění, že na sobě nemám vůbec nic.
Udělal jsem vratký krok dozadu, abych nestál v té odporné hmotě, a potom jsem vzhlédl k Cypriánovi. Cítil jsem se hrozně, a stejně hrozně jsem musel i vypadat. Styděl jsem se.
"C-cyprine, neviděl jsi někde... Moje oblečení?"
"Náhodou jo, ale nebylo moc použitelné... Ches je už venku, můžu ti pro něco skočit, jestli chceš."
Chtěl jsem odpovědět, ale moje kouřem poničené plíce to nezvládly a já dostal dlouhý bolestný záchvat kašle. Skrčil jsem se v bolesti a dal si ruku před pusu. Proč tohle vůbec dělám? Co mě tady drží? Proč jsem raději nezůstal ve škole a neměl teď normální život?... Když to trochu polevilo, potichu jsem mu přikývl, neodvažující se otevřít pusu.
On mi věnoval unavený úsměv, otočil se a odkulhal ke dveřím, které otevřel a prošel, vpouštějící do místnosti ostré denní světlo. Opřel jsem se o zeď a opatrně vydechnul. Obvykle jsem byl ten, komu oblečení na těle zůstávalo... Obvykle jsem se budil poslední. Obvykle mi bylo méně zle.
Ucítila jsem, jak mi opět naskočilo vědomí. Od končetin směrem k trupu se mi postupně vracel cit do těla a já se otřásla zimou. Zároveň mě zasáhla prudká bolest hlavy a také břicha. V zadní části spodní čelisti, kde jsou slinové žlázy, jsem cítila podivný tlak a taky se mi začalo tvořit nadměrné množství slin. Tenhle pocit dobře znám, budu zvracet. Prudce jsem se vymrštila do sedu a sliny jsem co nejvíc polykala, abych tomu zabránila, ale to se mi bohužel nepodařilo. Najednou se mi převrátil žaludek a všechen jeho obsah skončil na nohách nějakého náhodného člověka, co ležel vedle mě.
Hřbetem ruky jsem si utřela pusu a ještě párkrát zakašlala. Potom jsem si byla jistá, že už to mám, aspoň prozatím, za sebou. Otráveně jsem zamručela a posunula jsem se kus dál od té odporně páchnoucí břečky.
Pokusila jsem se postavit. Prvních pár pokusů skončilo nezdarem, avšak, já se nevzdávala a brzy jsem už stála na svých vratkých hubených nohou. Celá jsem se třásla. Jak zimou, tak vyčerpáním. To jsme zase celou noc pařili? Vzdychla jsem. Ne, že bych naše pařby neměla ráda, ale-
Najednou jsem si něco uvědomila. Zachvátila mě panika a na čele se objevily studené kapičky potu. Začala jsem se zběsile rozhlížet.
Kde je kytara?
Moje baskytara je a vždycky byla celý můj život. Miluji ji snad víc než sama sebe a bez ní bych si nedokázala představit žádný okamžik mého života.
Očima jsem zalétla k pódiu. Uf, byla tam. Stála, hezky opřená ve stojánku a odpočívala. Tak hrozně moc se mi ulevilo, že je mé zlatíčko v pořádku. Nahlas jsem si oddechla a možná právě tento zvuk přilákal pozornost dvou mužů, kteří stáli opodál.
,,Helemese, kdo se probral!" zazubil se vysoký muž s růžovo-fialovým drdolem, který se opíral o stěnu a široce se zubil. V zápětí se mým směrem otočil i druhý kluk s černě obarvenými vlasy, které mu volně splývaly až někam pod ramena. Byli to moji kamarádi a spoluhráči v kapele, Cyprián a Xander.
Pokusila jsem se o úsměv, ale vyšel z toho jen nějaký podivný škleb. Neměla jsem dost energie na něco podařenějšího. Bylo mi pořádně šoufl a jediné, co jsem si teď přála, byla měkká postel a sklenice studené vody.
,,Ahoj, kluci," zachrapěla jsem.
Xander na mě upřel ustaraný pohled. ,,Klaudie!" Zdálo se, že má o mě starost, ikdyž sám nevypadal o moc líp.
Znovu jsem se pokusila o úsměv a tentokrát se mi povedlo. Mohly za to Xanderovy oči, protože místo toho, aby se dívaly do těch mých, neposlušně klouzaly po mém těle, které si se zájmem prohlížely. To, jak se to Xan snažil zamaskovat, bylo tak vtipné a roztomilé, že se prostě nešlo nad tím neusmát. Se stejným pobaveným výrazem svého kamaráda pozoroval i Cypri.
Pomalu jsem se vrávoravým krokem dostala až k nim, přesněji ke Xanderovi, protože stál blíž, a opřela jsem se o něj. Byl to tak úlevný pocit, odložit část váhy svého těla na někoho jiného. Xander sice nebyl zrovna vhodná osoba, protože se sám sotva držel na nohou, ale má mě moc rád na to, aby si stěžoval.
Uvelebila jsem se hlavou na jeho hrudi a udělala spokojený zvuk, když jsem se víc přitulila k jeho teplému tělu. Pořád mi byla zima, ale už jen trochu. Zavrtěla jsem se, když kolem mě Xander zaraženě ovinul své paže a začal mě hladit na zádech. Přejížděl prsty po mém tetování hada a já si tu pozornost náramně vychutnávala.

Bylo to tak příjemné. Zavřela jsem oči a užívala jsem si blízkost toho kluka, který sice smrděl po všem možném, ale aspoň byl měkký a teplý a byla to jediná věc v okolí, ke které se dalo takhle přitulit, teda, pokud nepočítám Cypriána, ale ten na tom byl se smradem podobně. Cítila jsem na svých zádech jeho pohled, ale ten mě momentálně nezajímal. Potřebovala jsem se k někomu prostě přitulit.

†¹⁴ⁿ#;@(((( ; 0))))

Nebyl jsem si úplně jistý, jestli si svojí kompletní nahoty ještě nevšimla, nebo jí to bylo úplně ukradené, nicméně já byl v té chvíli pěkně rád, že už jsem měl kalhoty. Naprosto jasně jsem cítil její nahé ňadra, otírajicí se o moje břicho, její vřelý dech na mé hrudi. Ne, Xandere. Žádné špinavé myšlenky. Zapomeň na to. Opatrně jsem položil ruce na její záda a zoufale vzhlédl k Cypriánovi, ale ten se jenom velice pobaveně šklebil.
"Notak..." zakňučel jsem. Chtěl jsem ještě něco doplnit, ale už nebyla možnost, vzhledem k tomu, že někdo blízko v hromadách lidí začal hrozně hlasitě kašlat a tím odvedl veškerou jeho pozornost.
Osoba seděla čelem k nám, nicméně podivně se hrbila a obličej měla v dlaních. Já byl v tu chvíli uż docela při smyslech, tak mi docela rychle došlo, že ten týpek je od nás. Ty na bílo obarvené vlásy se nedaly s ničím splést.
Newt. V naší skupině neměl úplně jasný nástroj, vzhledem k tomu, że hrál snad na všechno, na co se dalo, ale obvykle to byly klávesy. Taky občas skládal, ale co si budeme nalhávat, nejlepší bylo stejně to, co vytvořil Cyprin.
Ztuhnul jsem, když se zelenohnědé oči obrátily k naší trojce. Vypadalo to, jakoby brečel. Mezi bolestným kašlem zněly podivné zlomené sípavé vzlyky, jeho oči se leskly, jak je upíral přímo na mě. Nicméně potom se narovnal a já si uvědomil, že nebrečí, ale směje se. A potom jsem si uvědomil, že se ten malý hajzl směje mě.
Už jsem chtěl dát najevo svou podrážděnost a ublíženost nějakým náhodným výkřikem, když tu se najednou Newt předklonil a začal hlasitě zvracet.
"Doufám že se udávíš." zavrčel jsem a přitáhl si nevědomky blíž Klaudii, s čímž jsem si znovu připomněl její prsa. Byly tak měkoučké a teploučké a jemné a byly tak blízko a já je viděl nebo dokonce cítil stokrát, ale i tak mi jejich blízkost vždycky zvedala tlak. A taky něco jiného. Cítil jsem krev v mojem obličeji. Tohle všechno bylo tak.... Trapné. A dost, řekl jsem si.
Bez nějakého většího dívání se jsem chytl moje triko, které bylo od té doby co ho sem donesl pověšené na našem růžovovlasém zpěvákovi, a přetáhl ho Klaudii přes hlavu, končetiny nekončetiny.
Nespokojeně se zavrtěla, protáhla ruce rukávama a zase mě obejmula. Jak jinak. Vzdychl jsem a opatrně ji vzal do náruče. Teď už se to dalo vydržet... Přitulila se ke mě jako malé dítě a já mohl pozorovat její obličej... Maličko červené tváře, malý stříbrný kroužek v nose, několik náušnic, byla bledá, jak jí bylo zle, krátké černé vlasy rozcuchané víc než obvykle, rty měla mírně pootevřené, jakoby čekající na polibek. Skoro jsem cítil ty pobavené pohledy na svém těle. Ne, nebudu se ohlížet. Ať jdou do prdele. Dneska ne.
"Dobré ráno, lidi." stejně jako Newt a Cyprin jsem se otočil po hlase na muže s rouškou přes pusu. Klaudii vůbec nezajímal, choulila se u mě v náruči a nevnímala svět.
"Bré, strýčku." bělovlásek, celý zelený, vzhlédl od podlahy ke staršímu muži a široce se zazubil. I přes to, že z nás vypadal nejhůř, na rukách měl krev a očividně mu někdo šlápl na obličej, vypadal v dobré náladě. Vżdycky mě to překvapovalo. Když jsem se budil já, vždycky bych si nejraději sbalil svojich šest švestek a šel pracovat do nějakého podprůměrného fastfoodu nebo kopat kanály, nezáleželo na tom, hlavně abych byl co nejdále od tichle šílených, sjetých, podivných existencí, pryč od téhle prokleté skupiny, pryč z toho ohavného smradu a dýmu. A ani ostatní nevypadali moc nadšení z pozvraceného nebo chybějícího oblečení, modřin, bolehlavu a hrozného okna. Ale Newt ne. Newt byl vždycky dobře naladěný.
"Ahoj Chestere..." zamumlal jsem k našemu organizátorovi.
"Myslím, že budeme do příště muset trochu doladit 'Loď' a takovou tu novou. Lístků bylo víc než obvykle, což je po tom dlouhodobém klesání docela fajn. Taky jsme asi rozbili jeden reprák. A pokusil se sem propašovat týpek s revolverem, zase. A docela přemýšlím o tom, že bych trochu změnil složení toho plynu." muž se zarazil, protože mu nejspíš došlo, že jsme celou noc skákali a ječeli v pro nás naprosto neznámých drogách a nikoho to právě teď ani trochu nezajímá. Promnul si kořen nosu.
"Dobře, sbalím vám nástroje a oblečení, co najdu, vy zatím vytáhněte Valeriana z té popelnice." otočil se a rozešel se k pódiu.
Klaudie ožila, prudce se vymanila z mojich ruk a vysprintovala za ním, aby náhodou nebyl u pódia dřív než ona. Bylo jasné, že to je její baskytara, co ji takhle prohnalo. Nenechala si na ni sáhnout. Dokonce s ní byla v manželství. Normálně nosila prstýnek, kteréhož dvojče viselo na provázku, uvázaném na hlavě téhle kytary.
Chvíli jsem se za ní lítostivě díval. Proč pro ni znamená ten nástroj víc, než všichni její kamarádi? Proč pro ni znamená víc, než já?...
Raději jsem utnul vlak tichto myšlenek a rozešel se za klukama, zachraňovat posledního člena skupiny. Vždyť by to bylo vážně špatné, žárlit na kytaru.
Stihla jsem to. Předehnala jsem toho dědka, který mi chtěl ukrást moji milovanou a vyskočila jsem na pódium. Stála tam. Nepoškozená, nádherná jako vždy. Vzala jsem ji něžně do náruče a políbila na hlavičku.
,,Tak pojď, jdeme domů, krásko," zašeptala jsem jí a usmála jsem se. Byla tak hrozně roztomilá. Nemůžu se na ni vynadívat.
Šla jsem do šatny a uložila jsem ji spolu s jejími věcmi do obalu.
,,Odpočiň si, zlatíčko. Měli jsme za sebou dlouhý a namáhavý koncert." Pohladila jsem přes obal její bříško a hodila si ji na záda.
Najednou jsem uslyšela bolestný výkřik. Nesl se snad celou budovou a znělo to vážně děsivě. Dokonce mi přeběhl mráz po zádech. Kdo to mohl být?
Vyběhla jsem zpátky na pódium, ze kterého jsem viděla i na celý prostor pode mnou. Chvíli mi trvalo, než jsem zdroj mezi těma mrtvolama, co se válely po celém Doupěti, našla. Členové kapely Aubergine stáli kolem modré plechové popelnice na odpadky, která se potácela na dvou vratkých černých nožkách v roztrhaných špinavých ryflích a ječela:,,Sundejte to ze mě, pomoc!"
Netrvalo mi dlouho, než mi došlo, že je to Valerian, poslední člen naší povedené hudební skupiny. Chudák v té popelnici nejspíš uvízl a kluci se ji teď snažili z něj urvat. Jenže Valimu se pletly nohy a celá tato akce vypadala hodně nebezpečně.
Newt chytil Valeriana za nohy a Xander s Cypriánem se mu snažili tu popelnici stáhnout z těla.
,,JAU, NEROZERVĚTE MĚ NA DVĚ PŮLKY, VY KOKOTI!" řval Vali. Nejspíš ho to muselo dost bolet. Chudák, zasloužil by si obejmout.
Přišla jsem blíž, když ho kluci zrovna pokládali na zem.
,,To nejde, je tam seklý," frustrovaně zavrčel Cyprin a poškrábal se na zátylku.
,,Ale já nechci zůstat v tom krámu navždy," fňuknul hlas v popelnici a zdálo se, že brečí. Usoudila jsem, že potřebuje uklidnit, a tak jsem obejmula jeho nohy, abych ho utěšila.
,,Klaudie?" ozval se Vali zase. Poznal mě. A kdo by taky ne. Takovýmto způsobem objímám jen já. Usmála jsem se. ,,Neboj se, Vali," pohladila jsem ho po noze. ,,Vyřešíme to." Byla jsem na sebe pyšná.
,,Ustupte, prosím," ozval se najednou hlas za mnou. Otočila jsem se. Byl to Chester a v ruce držel velkou oranžovou motorovou pilu. Vytřeštila jsem oči. To snad ten chlap nemyslí vážně! Teď jsem byla fakt ráda za to, že nejsem Vali. Ten se teď může radovat maximálně za to, že neví, co zachvilku přijde.
,,Ty vole!" vyprskl Newt a rozesmál se. ,,Strejdo, ty se nezdáš!" Nechápala jsem ho. To si neuvědomuje, že se jeho kamarádovi opravdu může něco stát?
Xander vypadal, jakoby se modlil. Věděla jsem, že není věřící, jak by taky mohl, že. Ale teď nejspíš doufal, že tam nějaký Bůh opravdu je a Valeriana ochrání.
Cyprin nehnutě stál a snažil se zachovat kamennou tvář, ale poznala jsem, jak zatíná zuby.
No a já jsem držela Valiho okolo kotníku v naději, že mu to nějak pomůže.
Chester se přiblížil se svojí motorovkou až k němu. ,,Valeriane, drž se co nejvíc dole," nakázal mu.
,,Co chcete udělat?" zeptal se Vali. V tom jeho hlase byl slyšet strach, Chesterovi tak úplně nevěřil. A já se mu ani nedivila, ten týpek míval občas dost šílené nápady.
,,Nelekni se," upozornil Valeriana Chester těsně předtím, než motorovku zapnul. Potom se místností rozezněly hlasité zvuky motorové pily, které probudily nejednoho spícího fanouška. Všichni Aubergiňáci sebou cukli.
,,CO TO JE, DO PRDELE, CO TO JE?!" řval Vali. Chudák úplně panikařil.
,,Newte, Cyprine, podržte ho tady, a ty Klaudie a Xane za nohy, nebo mu ublížím," rozkazoval Chester.
,,SAKRA, NE, PŘESTAŇTE!" Vali se snažil se sebou lomcovat, ale drželi jsme ho příliš pevně. Bylo mi ho tak hrozně moc líto. Co když se to opravdu nepovede? Co když ho Chester rozřeže?
Přiskočila jsem před něj. ,,Ne, nedělej to! Je to moc nebezpečné."
Chester si povzdechl. Měl výraz někoho, kdo se nehodlá naprosto ničím nebo nikým zdržovat, když už se rozhodl. ,,Ale Klaudie. Nemáme jinou možnost. To ho chceš v tom krámu nechat?"
Přes řhmot motorovky ho nebylo skoro slyšet, ale přesto jsem vstřebala to, co řekl. Měl pravdu. Jiné a zároveň lepší řešení zatím nikdo nenalezl. Tiše jsem podřízeně zakňučela, a jinak beze slova jsem mu vyklidila pole.
Začala jsem Valiho hladit po noze, abych o aspoň trochu uklidnila. Celý se třásl strachy a křičel. Snad bude na konci v pohodě. Už jsem se taky pomalu modlila k Bohu.
,,Připrav se, Valeriane," řekl Chester. Mezi obočím se mu objevila vráska soustředěnosti. Dokonce i Newt už vypadal nervózně, jakoby ho někdo vyměnil. Po smíchu a srandičkách už nebylo ani stopy. Taky se bál o svého kamaráda.
Chester se s motorovkou přiblížil až těsně k plechu, ze kterého byla popelnice vyrobená. Ozval se skřípavý zvuk, když ho pila rozřízla. Představila jsem si, jak se takhle zabořuje do Valiho masa a musela jsem se kousnout do rtu. Určitě jsem nebyla sama, koho to napadlo. Všichni jsme měli kyselé obličeje a hrozně jsme doufali, aby se našemu kámošovi nic nestalo.
,,Vydrž to, brácho," slyšela jsem Newta šeptat.
Chester takhle uřezal celou jednu stěnu popelnice. Tu, která byla nahoře. Všem se nám ulevilo, když jsme uviděli sice k smrti vyděšeného, ale naprosto nepoškozeného černého chlapce. Byl celý špinavý, od zvratků a různých dalších odpadků, jeho oblečení bylo roztrhané a na rukou měl krvavé šrámy, ale jinak byl naprosto v pořádku. Krčil se tam jako vyplašená pozvracená kočka.
S větším použitím síly už se ho klukům podařilo dostat ven. Okamžitě se sesypal na podlahu a rozplakal se. Chudáček, musel být v šoku. Byla jsem tak ráda, že je venku a zároveň jsem cítila povinnost ho utěšit, a tak jsem ho objala. Okamžitě si mě přitáhl k sobě. Smrděl víc než Xander a Cyprián dohromady, ale hlavní pro mě bylo, že je celý.

Vyhledala jsem Xana očima. V jeho výrazu se mísila úleva, a nějaké další pocity. Po chvíli jsem poznala, že je z něčeho znechucený.
Vtom jsem si uvědomila, že mám jeho do teď čisté tričko, než jsem s ním objala Valeriana, co právě vylezl z poblité popelnice. Ups. A taky jsem si uvědomila, že kromě toho trička na sobě nemám vůbec nic jiného, dokonce ani kalhotky. Podruhé ups. Měla bych si sehnat oblečení. Ale teď hlavně utěšit Valiho. Potřebuje mě.



KAGKI šneček ŠE ĎEŠNĚ MČ TĚŠÍ AŽ TO BUĎE PÍŠENČKONÁT, A BUDE TO DÁVIČKAT NA WADDDPADÍŠEK A BXJSKSHAKYBAKSBAKSBABSBJSSNJSAJSHDHAJAJXNANKYBAKSMAX
Ale vokádo Frofrocina bude pryčínek na prázdnikky a Gagagaki je sm7ňtňoučký !! Bbbbb 77777-7-
Also Tom je roztomilý a chci si ho nechat.
...


Dostal jsem Harubolu

Cena duduudududududuuduudud ; )))

22. října 2017 v 15:24 | Šnek |  Vrajtnk


Hdnnss

Seděl na střeše a sledoval obláčky cigaretového kouře, utíkající mu z pusy. Obloha byla šedá, podivná dusná atmosféra obklopovala tenhle dům. Přes hustou deku mraků nebylo poznat, kde se nachází slunce, jaká je denní doba, jestli ráno nebo večer. Ne že by na tom záleželo. Na ničem nezáleželo. Mohl by třeba z té střechy skočit a vůbec nic by to nezměnilo. I když... Nahlédl dolů. Bylo to pouhé jedno patro. S jeho štěstím by si maximálně tak zlomil ruku a potom by ho Tom zmlátil, jelikož si pokusil něco udělat. V podstatě ho nutil žít.
Povzdechl si a popotáhl. Byl to hrozný život. Jeho obvyklý den zahrnoval vyhýbání se jeho novým "rodičům", týrání, sledování Hortenzie a Viktora, jak si to rozdávají, nucené zabíjení nebo mučení úplně cizích nevinných lidí a zasraného si to užívání a následného dlouhého umírání pod tíhou svého vlastního svědomí. A i tak se cítil víc naživu než kdykoliv jindy. Když se na to tak z dálky díval, bylo to, jakoby mu celý jeho život něco chybělo. Jakoby něco nesedělo správně, jakoby tady bylo něco skrytého, něco navíc, co by ho nikdy nenapadlo udělat, něco, bez čeho nebyl kompletní, i když se to přímo příčilo jeho jiné složce. Miloval a nenáviděl Vikitoma za to, že mu to ukázal, že mu odkryl jeho pravou podstatu, tenhle zvráceně nádherný svět za zrcadlem.
Pohlédl na cigaretu ve své ruce. Nikdy nechtěl začít vážně kouřit, i když si i ve svém předchozím životě občas dal. Neviděl v tom nic dobrého. Člověku to žere peníze, smrdí a brzo umře. Teď pro něj byl poslední bod víc výhodou. Takhle se mohl zabít bez toho, aby to někdo řešil... Pokusil se vyvolat pocity, které míval vždycky, když se takhle díval na cigaretu ve svých rukách. Znechucení, vinu, intenzivní pocit špatnosti. Necítil to. Necítil nic. Všechny ty pocity související se svědomím byly pryč. Zůstalo jenom něco v pozadí, jakýsi podivný, nejasný šum. Byl by rád, kdyby se to dalo nazvat prázdnotou, že zůstala jenom prázdnota v jeho srdci, jak poeticky by to jenom znělo, jenomže takhle to nebylo. Byl plný života, jako mladý stromek, který někdo zrovna zalil. Děsil se toho, děsil se, že zmizí i poslední zbytky empatie, kterou měl a jeho zvrácené choutky, jeho přirozenost, udeří v plné síle.
Do jeho mysli se vkradla vzpomínka na jeho první oběť. Vůbec se nebránil, naopak, ještě ji popohnal. Ano, Axeli, ciť se špatně, lituj svých činů. To bylo to, co chtěl cítit. To je to, co Tom chce, abych cítil, uvědomil si a složil hlavu do dlaní. Ano, přesně... Jeho malý, roztomilý bratranec... Černé, věčně rozčepířené vlasy, hnědé oči, plné strachu, bolesti. Ten jeho výraz, když do něj řezal. Křičel, prosil, ať toho nechá, brečel. Ale on nepřestal. Zaprvé nemohl, protože měl nad zády bič, za druhé se mu to neskutečně líbilo. Nenáviděl se za to. Nenáviděl se za to, že když ho pomalu svlékával z kůže, Vikitom jenom z povzdálí sledoval a spokojeně, zvráceně se usmíval. Nenáviděl se za to, že to navrhl on sám. Nenáviděl se.
Cítil, jak se mu do očí tlačí slzy. Ano, Axeli, trp... Zasloužíš si trpět. Udělal jsi tolik špatných věcí... Bylo téměř úlevné, jak mu ten hrozný pocit zaplavoval mysl... Ještě pořád se cítil vinný, jeho svědomí stále ještě nezemřelo, i když viděl, že už pomalu podléhá. Pokaždé, když si tuhle vzpomínku přivolal, bolela méně, než minule. Bylo jenom otázkou času, než ho to, že zabil někoho mu tak blízkého, přestane úplně vadit. Pokaždé, když někomu ublížil, když někoho zabil, umučil, bylo to jednoduší než předtím. Bylo jenom otázkou času, než se z něho stane monstrum, kterému to přináší pouze a jenom uspokojení, nekončící slast. Bude jako... Jako Tom... Vždyť mu to už i řekl sám. Spoustukrát. Že je špatný. Že je zvrácený, že je jako jeho mladší já... Že má potenciál...
Zvedl hlavu, když uslyšel tlumený rozhovor před dveřmi. To se Vikitom loučil s Hortenzií. Tu kurvu každý chtěl a ona chtěla všechny. Axel na ni měl podobný názor jako Tom, ale Viktor se kolem ní choval jako zamilovaný puberťák, neschopný ovládat svoje hormony.
Měla dokonalé tělo a oblečená byla do věcí, které se snad ani nedaly popsat jako oblečení, jak krátké byly... Ještě naposledy se otřela kozama o jeho obličej a následně se vydala pryč, do lesa, přičemž výrazně kroutila zadkem. Axel ji nenáviděl z celého svého srdce. Doufal, že jednou jí bude moct do té její obří prdele narvat rozžhavenou kovovou tyč s ostny a zatlouct jí tam nějakým dobrým kladivem až po úplný konec skrz její celé tělo a potom jenom sledovat, jak pomalu umírá v hrozných bolestech... Tohle se ale nikdy nestane, to věděl. Ta svině pekelná by se nenechala, ani kdyby mu to Tom dovolil, což nedovolí, s tím vším, co ona dokáže.
Ještě dřív, než zmizela z dohledu, svůj pohled upřel na muže před dveřmi. Zatím co u Horty to bylo jasné, jeho pocity k téhle osobě byly dost složité. Ohledně jako Vikitom celý. Občas přemýšlel nad tím, jestli by se měl nazývat tímhle dlouhým jménem, jestli by se nad ním mělo přemýšlet jako nad jedním člověkem. Vždycky došel k tomu samému závěru - ne. Jediné, co Viktora a Tomáše Hammerovi spojovalo bylo jejich tělo. Měli kompletně odlišné chování, myšlení, řeč těla, tón hlasu, styl chůze, názor na svět, vztahy, koníčky, oblíbené věci, dokonce ani stejnou rukou nepsali. Tom byl ten, co to vedl, vysoce inteligentní sadista bez emocí a svědomí. Vždycky měl plán bez sebemenší skuliny, vždycky měl jasný cíl, a pokud ne, sledoval vás skrz Viktorovy oči, ztrácející se ve svém vlastním, zvráceném světě, přemýšlející jaký by ten následující mohl být. Viktor byl jeho pravý opak. Zdálo se, že nevydržel chvíli na místě, byl hlasitý, skoro až dětinský, a velice lehce se rozrušil. Bez myšlení se po hlavě vrhal do věcí, na které by normální člověk ani nemyslel, choval se podle toho, jak to zrovna cítil, což z něj dělalo skvělý terč Tomovy manipulace. Možná byl Viktor pitomý, choval se jako děcko a Tom ho ovládal jako loutku, ale hej - alespoň byl schopný cítit i něco jiného než radost z cizího utrpení.
Axel pozoroval blonďatého muže, jak obmotal ruce okolo svého těla. Neviděl mu do obličeje, ale jenom to, že tam ještě stál, jenom tohle malé gesto osamělosti, odhalilo Viktora u kontroly. Zavál studený vítr a prohrábl jeho vlasy. Začíná pršet, uvědomil si černovlásek, když začaly dobné kapky deště dopadat na jeho obličej. Viktor se otočil a pomalým loudavým krokem se rozešel zpátky do domu. A to byla ta chvíle, kdy si Axel uvědomil, že by stačil jediný Vikitomův pohled nahoru a byl by prozrazen. Trochu se pod tím uvědoměním přikrčil, jakoby si myslel, že mu to pomůže.
Prosím, nevšímej si mě, prosím, nevšímej si mě...
Muž pod ním se zastavil.
"...kde?" odpověděl tiše na Tomovu neřečenou otázku, a potom obrátil svoje heterofromní oči na černovláska na streše.
Sakra.
Axel nevěděl, proč přesně, ale nechtěl, aby si ho všiml. Chtěl zůstat sedět tady nahoře v dešti, sám. Třeba navždy.
Blonďák udělal pár kroků blíž.
"...Co tam děláš?" promluvil s pohledem nahoru. Chlapec se na něj zahleděl. Viktor vypadal... Unaveně. Vypadal jako někdo, kdo to vzdal už před velice dlouhou dobou.
"...kouřím..." Axel trochu pozvedl téměř vykouřenou cigaretu.
"Vždyť prší... Pojď dovnitř..."
"Hmm..." jeho technicky vzato vnuk zabořil bradu do kolen. Chtělo se mu brečet. Jaká je vůbec cena jeho života, jeho duše? Je dostatečně vysoká, aby to ještě mělo smysl? A mají smysl a cena vůbec něco společného?...
"...Viktore?"
Spodní muž mu tázavě pohlédl do obličeje.
"Opravdu si myslíš, že jsem stejně špatný jako vy?..."
Zarazil se, jakoby se rozmýšlel, co má říct. Jenomže najednou se jeho výraz úplně změnil, na jeho obličeji se objevil studený úsměv, uvolnil se a zadíval se Axelovi přímo do očí. Už nevypadal unaveně. Teď vypadal jako někdo, kdo únavu ani není schopný cítit. Pořád měl kruhy pod očima, ale bylo tam něco na jeho postoji, na tom extrémně znepokojujícím lesku v jeho očích, kvuli čemu vypadal jako ve svém živlu, jako žralok v temných vodách. Tom je tady.
"Ovšem, jestli ne ještě horší."
Řekl to s takovou samozdřejmostí, až to Axela donutilo víc se přitisknout ke svým kolenům.
"...ptal jsem se Viktora..."
Zamumlal. Tom zalożil ruce na hrudi a ušklíbl se.
"A na co ti bude jeho názor? Hledáš stébélka, za které by ses chytil, i když by to byly třeba jenom kecy nějakého retarda. Patetické."
Axel mlčel a objímal svoje kolena. Mohl být teď tak čtyři metry nad úrovní jeho očí, ale přesto se cítil, jako by se na něj Tomáš díval do nějaké díry, jako na podřadné zvíře.
"Být tebou se přestanu bránit. Tohle jsi teď ty a víš to. Nezbavíš se toho. Kdo tě teď bude akceptovat, když ne ty? Nikdo. Teď jsi vrah. Jako já. Tak už se konečně vzdej a přijmi to."
Chlapec zatnul zuby.
To by se ti tak líbilo, ty bastarde.
Nejhorší na všech těch jeho lžích bylo to, jak pravdivé byly. Stačilo by tak hrozně málo... Ale on je nehodlal poslechnout. Už jenom z toho principu, že je říkal on, Tomáš Hammer. Nehodlal se vzdát. Nehodlal to přijmout. Nikdy. Możná se z něj opravdu stal sadistický vrah, ale ne slaboch.
"Mohli bychom být tým, víš? Jenom si to představ. Dělali bychom to, co nás naplňuje. Ve dvou se toho dá zvládnout o hodně víc. Nikdy jsem moc nestál o parťáka, ale ty jsi něco víc, Axeli... Ty jsi dědic. Až bude po mě, převezmeš si to tady. Připadne ti celý můj dům, společně se sklepem a všemi nástroji. Víš, chtěl jsem to tady podpálit, až bych cítil, že se moje dny chýlí ke konci, ale u tebe si jsem jistý, že to předávám do správných rukou. Jenom si představ, co budeš všechno moct dělat. Vždyť by to byla škoda nechat tady ležet. Já myslím, že se se ti ta představa líbí."
Axel prudce zvedl ruku s cigaretou a rychle, hluboce potáhl, až mu v ruce nezbylo nic jiného než filtr. Rozkašlal se.
Ano. Ano, moc se mi to líbí. Víc než si dokážeš představit. Miluju tu představu z celé své duše, z celého srdce, každá buňka v mojem těle křičí, že chce, aby se to stalo realitou.
"Běž do prdele."
Jenom tak tak to ze sebe dostal, společně se zbytky kouře. Bolelo to. Cítil, jak se třese, a nevěděl proč.
Tomáš nevzrušeně pokrčil rameny.
"Jak chceš. Já vím, že jednou dostaneš rozum."
Opět ta rychlá změna. Hryznutí se do rtu, přešlápnutí, pohled pryč. Z té věci pod ním se opět stal člověk. Chvíli zíral na promočené listí pod jeho nohama, než se odhodlal znovu vzhlédnout. Axel křečovitě držel svoje nohy u těla.
"...pojď... Pojď dovnitř."
Promluvil Viktor potichu. Jakoby se styděl. Jakoby se nejraději prostě vypařil. Tmavé kruhy pod očima najednou vypadaly tak reálně. Jeho obličej, ten výraz v něm, byl tak żivý. Jakoby byla ta osoba, se kterou chlapec mluvil před chvílí, jenom nějaký robot... Bylo to věrohodné.
Axel nechal filtr na střeše, sesunul se pomalu níž po střeše a potom opatrně seskočil. Nebyl to zas takový náraz, jaký čekal.
"...zlámeš si nohy..." zamumlal Viktor, otočil se zády a rozešel se ke dveřím. Asi, aby se mu nemusel dívat do očí.
A chlapec ho následoval. Protože tohle byl nakonec teď jeho život. Nemohl dělat nic jiného, než se vzpírat a odmítat.
"Jo, a Axeli?" černovlásek se zarazil, když se blonďák před ním náhle zastavil a otočil se k němu předkem. Pohlédl do jeho očí, konkrétneji do toho pravého, hnědého.
"Ohledně té první otázky... Ne, nemyslím.

Ne, ty jsi ta nejsprávnější osoba, se kterou jsem měl kdy tu čest.


*chybějící nedokončené tři odstavce*

Centrum

7. října 2017 v 17:45 | Šnek |  Pikčrz
Bravo, Saturinovic.

Další články