Five nights at Grillzby's - FNAF x Undertale crossover - WIP v.2 part 1/2

11. června 2016 v 18:43 | Šnek |  Vrajtnk
Bylo půl šesté ráno, ještě tma, když se Grillby vydal líným krokem k jeho podniku. Neměl proč spěchat, tak se jenom tak pomalu procházel, poslouchal, jak sníh vrže pod jeho nohama a přemýšlel. Nad dovážkou kečupu, která má už tři dny zpoždění, nad dvoumi chybícími lidskými dušemi, nad Sansem a jeho "zkratkami"... Bylo toho hodně, nad čím se dalo přemýšlet a teď, brzo ráno, během každodenní pomalé procházky, k tomu byl výborný čas.
Bylo to chvíli před šestou ráno, když postava s plápolající kůží zůstala stát u oblíbeného občerstvení a jediné restaurace ve Snowdinu - Grillby's. Tak jako vždycky, unuděně a s povzdechem, vytáhla z kapsy klíč.
Bylo přesně šest hodin ráno, když zámek cvakl a dveře se otevřely.
Čtyři obrovští animatronici otočily své mrtvé oči ke dveřím. Jakmile se rozsvítilo světlo, ztuhli. Kdyby byl Grillby normální člověk, zůstal by stát s otevřenou pusou a vykulenýma očima. Taky že to tak udělal, ale nebylo to vůbec poznat. Jenom zmeteně kmital pohledem mezi roboty, co stáli uprostřed místnosti a zírali na něho. Stál tam dobré dvě minuty, než se odvážil udělat krok.
Nic.
Nic se nestalo. Nepohnuli se ani o píď.
"Vypnutí?..." zamumlal si pro sebe. Napůl potěšeně a napůl stále překvapeně. Kdo by mu dával do jeho podniku přes noc nějaké děsivě vypadající vypnuté roboty? Jak se dostal dovnitř? A kdo to byl?
Vydal k baru, kde na něj mělo čekat další překvapení v podobě mladého fialového muže, stočeného směrem k rožku.
Když uviděl jeho stín, otočil se, napružil, přitisknul se ještě víc pod bar a začal ječet jako malá holka.
"UAAA! CO DOPRDELE JSI?!"
"A CO JSI TY?!" zaburácel zpátky Grillby, kterého výrok fialového chlápka očividě docela urazil. Purple guy zmlknul a zůstal ztuhle sedět, kulící na něj vyděšeně svoje prázdné, bílé oči.
"Jak ses sem dostal? A tyhle... Věci... přišli s tebou?" mluvil dál Grillby.
"N-nevím!" vyjekl fialový typan. "Chtěl jsem před nimi zmizet, schovat se na tu horu, ale oni--oni mě pronásledují! Ne-nepomatuju si to!" vyděšeně koktal asi dvakrát výš, jak normálně mluvil. Asi od poloviny věty mu nešlo vůbec rozumnět. Grillby nadzvedl obočí a podíval se na animatroniky, postávající uprostřed místnosti. Dívali se na něho. Nedívali se náhodou předtím směrem ke dveřím?
"Takže... Ty jsi z povrchu, jestli to chápu...? Nevěděl jsem, že tam zbyly ještě nějaké monstra..." přesunul svou pozornost zpět na to fialové něco, krčící se pod stolem.
"Pffff..." vzlyknul. Ani se nesnažil ho chápat.
Takže monstrum z povrchu, co neví, že je monstrum? To je docela vtipné... usmál se Grillby, když to nikdo nemohl vidět, teda alespoň, co se osob v téhle místnosti týkalo. Cítil by se docela blbě, kdyby ten vyděšený fialový typan věděl, že se mu ve skutečnosti tlemí.
Potom, bez toho, aby nějak víc myslel, natáhl ruku k Puple guyovi ruku. Ten, jakmile to zaregistroval, nevěřícně se na jeho žhnoucí dlaň podíval, jakoby nemohl uvěřit tomu, že mu ji opravdu podal. A potom ji, i přes svůj strach, chytnul a nechal se vytáhnout nahoru. Rychle se ruky pustil a zkontroloval, jestli není popálená nebo něco. Nebyla. Podíval se na Grillbyho a potom zase na jeho ruku.
"Kdo jsi?" vyletělo z fialového.
"Grillby. Přátelé mi říkají Grillzb." řekl a opět mu podal ruku, tentokrát chápanou jako "těší mě, že tě poznávám". Tentokrát Purple guy zaváhal jenom malou chvilinku, než ji přijal. Nenápadně přitom zkontroloval roboty. Stále se dívali na ně. Nechtěl na to myslet, alespoň ne teď. Upřel tedy svou plnou pozornost zpět na Grillbyho, jak se chlápek s hořící hlavou před chvílí představil.
"Říkej mi Vincent." špitl a pustil se. Na chvíli se uhnul pohledem, ale potom svou zbývající hrdost a slušnost odložil a zůstal zkomat očima Grillbyho. A ten trpělivě čekal, až si ho návštěvník dost prohlédne. Přece jenom, s nejvyšší pravděpodobnosti v podzemí stráví zbytek svého života, tak by bylo dobré, kdyby z monster neměl strach. Logicky, Vincent neměl žádnou možnost, jak se z podzemí dostat, do protržení bariéry zbývalo ještě dvě lidské duše a šance, že by sem ještě za jeho života spadli ti lidi, nebyly nijak moc extra. Nebyl na něj naštvaný, že se kdovíjak dostal do jeho podniku, vzhledem k tomu, že nevypadal, že by měl zlé úmysly. Vypadal vyděšeně, zmateně a úplně neškodně. Jak mohl Grillby taky vědět, že je to ve skutečnosti vrah pěti malých dětí? Sám se choval jako malé dítě.
"Jaktože mě to nepopálí?" Vyletělo z Vincenta nakonec. Ano, jak malé dítě byl výstižný pojem.
"Je to typ kůže..."
Potom následovalo další trapné ticho.
"A... Kde to vlastně jsem?..." Grillby si připadal, jakoby na tu otázku čekal věky.
"Vítej v podzemí, Vincente."
"...Co?"
"Před mnoha a mnoha lety žili na zemi monstra a lidé po boku, ale potom začala válka. No, po dlouhém boji byly monstra vytlačeny sem, do podzemí, a uzavřeny kouzlem." Původně chtěl Fialovému odříkat celou tu historii, tu věc, kterou každé monstrum zná nazpaměť, slovo od slova, ale nakonec usoudil, že bude stačit zkrácená verze.
"Jo... Aha... Haha... Jo, ten byl dobrý... Kde jsou ty skryté kamery?..." začal se nervózně smát Purple guy. Grillby si dal ruce v bok. Když Vincent uviděl jeho postoj, raději zmlkl. Opět bylo ticho.
"Pokud nevěříš, podívej se ven." ozval se po chvíli Hořící.
Tak teda Vincent šel. Opatrně se protáhl kolem animatroniků a lehce zmáčkl kliku. Dveře se bez jakéhokoliv zvuku otevřely. Ani nevěděl, co čekat... Teda ano, čekal docela hodně, ale tohle ne. Jen vstoupil do chladného, ranního vzduchu. Kolem bylo něco, co by se dalo přirovnat k malé, zasněžené vesnici. Nikde nikdo nebyl.
Rozhlédl se, doleva, doprava, potom vyvrátil hlavu nahoru a užasle vydechl. Vysoko nad ním se rozkládal gigantický, rozlehlý strop, ze kterého vyrůstaly barevné krystaly. Na první pohled vypadaly skutečně jako hvězdy.
"Tak co, už věříš?" ozval se Grillby. Purple guy nadskočil a otočil se na něj.
"Jestli jsem to pochopil... Tam nahoře je svět, který znám já...?... Jde se nějak dostat zpět?" Vincent skutečně doufal, že to nepůjde. I když nevěděl, co je tohle za svět, i když se bál a netušil, co od něj může ještě čekat, byl by v hloubi duše moc rád, kdyby už se nemohl vrátit. Kdyby mohl začít znovu, s čistým štítem. Zapadnul by sem, snažil by se usadit, najít si práci, víc by si hlídal svoje zvrhlé choutky. Znovu by začal žít. Místo, kde jsou monstra přece nemohlo být horší, než místo plné lidí,kde jste vy považováni za monstrum...
"Jo, chytrý kluk. A... Ne, to nepůjde. Monstra nemají dost silnou duši, aby prošly bariérou. Je na to potřeba lidská duše a duše monstra zároveň. Vypadá to, že jsi tady chycen do konce života. Ale nikdo by na tebe neměl útočit, vzhledem k tomu, že člověk nejsi..." Vincentovi jakoby poskočilo srdce radostí. Potom otevřel pusu, jak chtěl něco říct, ale zarazil se.
Oni normálně útočí na lidi...? Tak to bych asi neměl říkat, co jsem.
Pravda byla ta, že skutečně nevěděl, jestli se i teď, po tich věcech co udělal, po tom, jak se změnil... Dá nazývat člověkem. Před chvílí by jím docela chtěl být, ale když slyšel, jakým tónem o nich Grillby mluví, byl rád, že si o něm myslí, že monstrum je.
"....Co teď? Buď zustaneš tady a nebo prostě někam půjdeš a pokusíš se tady... Přežít." teprve až teď Vincent začal znovu poslouchat. Nějak ho ale nezajímalo, co Hořící před tím říkal, důležité pro něj bylo právě to, co slyšel.
"Tááák... Já asi půjdu. Pápá!" otočil se a už chtěl vyrazit, když ho v tom ho zarazila nepřirozeně teplá ruka. Otočil se a jeho pohled opět spočinul na Grillbym.
"A co s těmi... Roboty...? Jsou to vůbec roboti?" Vincentovi zmínka o animatronicích dokonale zkazila náladu. Nakoukl přes Grillbyho rameno a okamžitě zaregistroval čtyři páry robotických očí, upírajících se na něj.
"Co kdyby sis je tady nechal...? Prostě je postaviš ke zdi a oni tady budou jenom tak stát... A nebo... Prostě si je nechej, udělej s nimi co chceš, prodej je nebo rozeber... Jo, asi je rozeber... Já je nemůžu vzít sebou, nemám je kam dát..."
"Tak teda dobře..."
"No... Možná ještě něco... Celými jmény se jmenují Freddie Fazbear, Chica the Chicken, Bonnie the Bunny a Foxy the Pirate fox. A... Možná je budeš ráno nacházet po celé budově, ale není to nebezpečné. Pá, možná se ještě uvidíme!" s těmi slovy Vincent vypálil raketovou rychlostí někam pryč.
A tak se toho rána uděly dvě důležité věci. V oblíbeném občerstvení a jediné restauraci v Snowdinu Grillby's se objevili čtyři animatronici a člověku, všemi považovanému za monstrum, byla dána šance napravit svůj život, začít znovu v úplně novém světě. Ale opravdu začal s úplně čistým štítem, nebo tady byl někdo, kdo alespoň trochu věděl, že je všechno, jenom ne nevinný?...

Nemohlo být před osmou hodinou večerní, když se před dveřmi Grillbyho podniku objevila postava v modré mikině - stálý zákazník. Bezstarostně šáhl po klice, ale jakmile otevřel dveře, jakoby ho zasáhl blesk. S pohledem přilepeným na robotech se přišoural k pultu a vyškrábal se na barovou stoličku. Úspěšně při tom ignoroval pozdravy monster, které ho znaly a následně jejich udivené pohledy.
"Jako obvykle, Sansi?" Grillby si toho rozhodl nevšímat.
"Potřeboval bych s tebou mluvit." řekl kostlivec místo odpovědi.
"Nějaký vážný dneska, ne...?" teď už se zarazil i on a přestal v ruce sušit nějakou sklenici. Tenhle výraz u tohohle fajn monstra nikdy neviděl. Vždycky přišel, řekl nějaký pun, potom si sedl na svoje obvyklé místo a objednal si láhev kečupu, popřípadě něco tvrdšího. Teď vypadal, jakoby viděl ducha. Nahnul se směrem k němu a v tu chvíli jakoby se zastavil čas. Grillzby nevěděl, jestli se mu to zdálo, nebo jestli se to tak skutečně stalo. Byl lapen jeho pohledem.
"Z kama jsou ti roboti?"
"Podle všeho z povrchu..." kdyby nebyl Sans kostlivec, asi by teď viditelně zbledl.
"Jak jsi to zjistil?"
"No... Byl tady takový divný fialový chlápek, absolutně zmatený a vyděšený... Podle všeho sem spadl... Ale bylo to monstrum, to jsem si jistý. Lidi nemůžou být fialoví, ne?"
"Kde je teď?"
"Odešel. Už ráno." v tu chvíli udělal Sans takzvaný skullpalm. Ale musel přemýšlet rychle. Podzemí je velké, hledat ho by pravděpodobně postrádalo smysl.
"Říkal něco o tich robotech?"
"Jo... Myslím... Jmenují se... Chica, Foxy, Freddie a... Bonnie? Jo, jo. A prý že je možná budu ráno nacházet po celé budově, ale není to prý nebezpečné." Poté Sans uhnul očima a Grillzby okamžitě ucítil, jak ho to něco pustilo.
Zatřepal hlavou, zmateně zamrkal a potom se zase podíval na svého stálého zákazníka a... Dalo by se i říct že i kamaráda. Docela ho vyděsil jeho prázdný výraz, který upíral na pult. Raději položil tu dávno suchou sklenici na stůl a naklonil se k němu.
"Copak se děje, Sansi?" řekl trochu znepokojeně. Nemusel se ani snažit šeptat, protože v tuhle denní dobu se měnila restaurace na pěkně hlučný bar a hlas normální síly často zanikala mezi uřvanýmy monstry. Sans k němu zvedl pohled. Už jenom jeho oči říkaly dost. Něco mezi neptej se, vážně? a cítím se, jakoby mě přejel traktor. Grillzby zhluboka vydechl.
"No tak, nemohl bych ti nějak alespoň pomoct?" opřel se jednou rukou o pult. Sans mlčky pohledem uhnul do strany, hlavu položenou na rukách. Potom ale vystřelil nahoru a v očích mu zajiskřilo. Na to, jaká byla reakce, jeho hlas zůstával relativně stejný.
"Možná by jsi mohl něco udělat, ale myslím, že mi to beztak nedovolíš. Je to vážně něco speciálního... Necháš mě přespat dnes tady?..." Grillby nadzvedl obočí. Čekal ledacos, ale tohle ne. A potom, pomalu, rozvážně kývl.
"Jenom... Proč?" neodpustil si zmatený výraz, který nemohl nikdo vidět.
"Musím se ujistit, že by ti roboti nemohli způsobit žádnou apokalypsu. To by nebylo dobré." zatvářil se kostlivec absolutně vážně. A Grillby, i když věděl, že to musí být nějaká výmluva, prostě jenom zacukal svými neexistujícími koutky a nechal to být.
"Takže... V deset se tady ukážu, musím varovat Papyho... Však víš, taky by se mohl zbláznit strachy. Jo a mimochodem, díky, máš to u mě." s těmi slovy seskočil z barové židle a než se Grillby nadál, byl pryč. Ještě chvíli zůstal nechápavě zírat na vchodové dveře, než zatřepal hlavou a s tím, že kostlivec má asi nějaký blbý den si šel dělat svoje.

Ano, Sans měl jít za svým bratrem. Ale místo toho se objevil za jejich domem, kde se nacházely dveře do místnosti, kde trávil snad víc času, než by měl.
S povzdechem otevřel dveře a udělal pár kroků do temné, dávno vystěhované laboratoře. Ani se neobtěžoval rozsvítit si nebo zavřít dveře, prostě sebou jenom švihl do kouta a tam zůstal ležet.
"Já jsem ti říkal, že nejsem připravený na tuhle zodpovědnost, tati. A vidíš co se děje? Ty jsi mrtvý, ne, ani to ne, uvězněný někde mezi časem a prostorem, vymazaný z tohohle světa, a já tady ležím jako největší troska. Zajímalo by mě, co by jsi na to řekl, kdyby jsi mohl. Jestli bys mi vysvětlil, proč nic nemůže alespoň jednou fungovat tak, jak by mělo? Je těžké to nevzdát, víš o tom?" odpovědí mu byla jenom ozvěna, zvonící o stěny. Přetočil se na záda a nechal kachličky, aby ho tlačily do lopatek. I přes mikinu cítil jejich chlad.
Po chvíli se posadil a podíval se směrem k mašině, přikryté prostěradlem.
Nesnášel ji. Jakoby se ho snažila svést k tomu, aby ji použil. Ano, byla rozbitá. Ale on moc dobře věděl, co s ní dělat, aby zase fungovala. O to vůbec nešlo. Bylo by to hotové po pěti hodinách práce, možná i dřív. Dalo by se s tím dělat tolik věcí...
Vrátit jeho otce zpět do tohohle světa. Už nemuset znovu sledovat, jak umírají všichni, které kdy miloval. Už nemuset umírat znovu. Nebýt už uzavřeni do té šílené smyčky, jako myš v běhacím kole. Konečně docílit konce. Skutečného konce. Přechytračit Velkého Psa - Zničit možnost resetu.
Když se Sans přistihl, jak nad tím přemýšlí, nejraději by si dal facku. Cukl hlavou na druhou stranu, zavřel oči a v duchu si vynadal. Potom se posadil a vynadal si ještě jednou.
Zadíval se na dveře, stále ještě otevřené, tak, jak je nechal. Když si zvykl na tmu uvnitř, zdálo se mu, že ta venku je až nepřirozeně jasná.
"Hlavně klid, Sansi Gastere." zamumlal pro sebe. Potom se postavil a ještě na chvíli se opřel o zeď.
"Myslím, že až se jednou zblázním, bude to to nejhorší, co mohlo kdy podzemí potkat. S tou mašinou by se dalo dělat hodně opravdu zajímavých věcí" zasmál se nevesele. A potom se konečně rozhodl vydat dovnitř, za svým bratrem. Udělal pár kroků, zavřel dveře, a rovnou se přemístil doprostřed obýváku.

"Pape! Dneska se ukážu až zítra." plácl to tak, jak mu to přišlo pod jazyk.
"Cože?" z kuchyně vykoukla hlava s vysokou kuchařskou čepicí a zmateným výrazem. Potom mu to došlo. "Na to hezky rychle zapomeň! Já, úžasný Papyrus, dneska nechci zůstat v noci sám!" teď vyšel z kuchyně a ukázal se ve své celé kráse.
"Bojíš se?" zazubil se Sans. Věděl, jak na něho, přece jenom, byl to jeho bratr.
"NE!" začal se vztekat Papyrus a mlátit nohou do podlahy. "Ať jdeš kamkoliv, jdu tam s tebou!" rozhodně se postavil s rukama v bok, když se trochu uklidnil.
"Fakt nemusíš chodit. Zvládnu to sám. Já jsem tady ten starší, ne?"
"JDU S TEBOU AŤ SE TI TO LÍBÍ NEBO NE!" znovu začal navztekaně dupat. Vypadal spíš vtipně, než že se snaží pouštět hrůzu.
"...vypadá to, že si to beztak vydupeš" zazubil se Sans. Na jednu stranu nebyl rád, že s ním jde někam, kde to bude docela dobře dost nebezpečné, ale alespoň tam nebude sám, a co bylo důležitější, Papyrus tady nebude sám.
"TAKŽE MŮŽU?" Pap se zatvářil jako malé dítě, které právě dostalo lízátko. Potom se ale zarazil. "eh... A kam se jde?"
"Ke Grillbymu. Má tam nějaké... Věci... A já se potřebuji ujistit, že nejsou nebezpečné." s tímhle postojem vypadal Sans jako nějaký profesionální chytač duchů nebo něco takového. Papyrus se zatvářil trochu zmateně.
"Jo... Aha. JÁ, ÚŽASNÝ PAPYRUS SE JDU ZBALIT!" S těmi slovy nechal kuchyni kuchyní a vydal se nahoru po schodech.

o pár hodin později...

"Máš všechno?" Papyrus, stojící mezi dveřmi s plně naloženým batohem, si nedůvěřivě prohlédl Sanse. Stál před ním tak, jak chodil kamkoliv. Neměl nic speciálního.
"Mám všechno, co potřebuju." zazubil se a pokusil se rozesvítit svoje levé oko, ale nepovedlo se mu to. Jenom se kolem jeho bílé zorničky objevil jakýsi matný, modrý kroužek. I tak Papyrus pochopil. Pokusil se zatvářit neutrálně, ale stále na něm šlo vidět, jak moc neschvaluje to, že tyhle schopnosti Sans používá. Otočil se a vydal se směrem k oblíbenému občerstvení a jediné restauraci ve Snowdinu - Grillby's. Když tam došel, Sans už tam byl. Stál před dveřmi, čekal na něj a široce se přitom zubil, vlastně tak, jak vždycky. Papyrus si jenom hluboce povzdechl, pomyslel si něco jako jak jinak... a vstoupil do podniku.
Na chvíli přestal všeobecný ruch a všechny oči, kromě na mol opilých monster, ležících na stolech a nebo pod nimi, se na něj obrátily, ale rychle se vše vrátilo do normálu.
I když někteří z nich Papyruse nikdy nepotkali, všichni poznali, že je to on. Všichni si pomatovali ten incident Sanse a jednoho monstra, kterého si už nikdo nepamatoval jméno. Taky to bylo kvůli tomu, že pomlouval Papa.
Sans první jenom seděl na barové stoličce a zíral na to provinněné monstrum prázdnýma, úplně černýma očima a mrtvým výrazem, ze kterého nešlo vůbec nic vyčíst. Potom se postavil a pomalu přišel k jeho stolu. A když nepochopil ani tohle varování, bylo to rychlé. Stačilo mávnout rukou a tělo monstra sebou švihlo o stěnu. Malý kostlivec se ani nezdržoval chozením a místo toho se k nebohému stvoření přemístil. S použitím Sansovi magie šla jasně vidět duše monstra, těsně natisklá na stěnu. A potom, stále s tím děsivým, neživým výrazem, mávl druhou rukou a ukázal svou největší specialitku: Gaster-blastery. Těsně za jeho zády se objevily dvě obrovské lebky draků. A potom promluvil. Řečí, která byla všem tak povědomá, ale přece jenom ji slyšeli poprvé, přece jenom jí nerozumněli. I tak to vzbuzovalo hrůzu. A potom Sans prostě přestal, nechal své ruce sjet podél těla, lebky zmizely a monstrum, bledé jako stěna, se sesunulo k zemi. Vykulenýma očima, plnýma nepopsatelné hrůzy, zíralo na kostlivce, očekávající jakoukoliv další akci. Ten se ale nehodlal dál se s tím štvát. Prostě se odteleportoval.
Tenhle incident byl pravděpodobně hlavním důvodem, proč se snažily monstra Papyruse ignorovat. Když vstoupil sám Sans, zvednula se opatrná vlna pozdravů, ale to bylo tak všechno. Všichni z něho měli strach. I Grillzby trochu znejistěl, ale ten to nedal znát.
Ani, když se dvojka ukázala u baru. Podíval se na Papa.
"Takže... Ty jsi Papyrus, Sansův mladší bratr, že? Já jsem Grillby. Těší mě." natáhl k němu ruku. Po málem zaváhání ji Pap přijal. Byl nervózní a šlo to na něm vidět.
"Taky mě těší."
potom se Hořící otočil na jeho staršího bratra. "On tady bude spát taky?"
Sans přikývl a počkal si, jestli nebude barman nějak protestovat. Grillby vypadal sice trochu rozrušeně a nesouhlasně, ale nakonec to nebylo to, co řekl.
"No... Myslím, že bude lepší, když tady na noc zůstanu s vámi. Ne že bych vám dvoum nevěřil, ale..." pokoušel se na rychlo něco vymyslet, ale Sans věděl, že se prostě bojí, aby mu to tam neobrátili v prach. Viděl mu do duše. Doslova.
"V pohodě, pořád je to tvůj podnik." zazubil se. Grillby vypadal, že si oddechl, že nemusí vymýšlet výmluvu.
A tak teda proběhl večer. Po nějaké době se Pap rozkoukal a monstra, která byla v Grillby's taky, se přestaly bát se na něj podívat. Nakonec všichni poznali v Papyrovi fajn osobu a nejen téma, o kterém se nemluví. Někdo taky zapojil karaoke, tak se všichni mohli přesvědčit, že Pap neumí zpívat. Byla to ale zábava.
Sans byl rád, že se jeho bratr baví. Byl rád, že se všichni baví. On sám ale celou dobu jenom seděl na barové stoličce a sledoval střídavě svého bratra a animatroniky. Všechny Grillbyho pokusy navázat s ním rozhovor skončily neúspěchem. Na tich robotech bylo něco, co Sanse dohánělo k šílenství. A to bylo to, že měli duši. A nebyla to duše monstra. Byly to lidské, dětské duše, téměř přetékající odhodláním. Měly už být dávno mrtvé, ale z nějakého důvodu prostě nemohly ven. Všemožně se v animatronech mrvily, přetáčely, hýbaly se, poslouchaly rozhovory a sledovaly okolí skrz mrtvé robotické oči, obšas se jim povedlo přimět těžkou kovovou hlavu k drobnému pohybu, kterého si ale nikdo kromě Sanse nevšiml. Vždycky mu z toho přejel po zádech mráz. Děsil se toho, co se bude dít v noci.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama