Tami-made 1. - Tale of Undead and Grim Reaper wip 1

27. července 2016 v 16:55 | Šnek |  Vrajtnk
Svět se točil. Kolem se míhaly barevné světla, moje oči nestíhaly všechno pozorovat. Svěžest. Všude svěžest, jemný svit a nekončíčí klid.
Kdo by řekl, že právě tohle se bude dít po smrti? Bylo to, jakobych se ocitla na nějáké úžasné horské dráze, která neměla žádnou logickou základnu, nebo rovnou v jiném světě. Bylo to nádherné. Opravdu nádherné. Člověku se prostě chtělo na vše zapomenout a nechat se dál unášet, mohl by tady být do konce věků.
Počkat.
Mrtvá?...
Trhla jsem sebou a na malou chvíli jsem zavřela oči, jakobych si myslela, že je to všechno jenom zlý sen a já se probudím ve své posteli. Ale nic se nastalo. Rozevřela jsem doširoka oči a rozhlédla se. Pořád jsem seděla... Někde. Uprostřed barevných světel, svitu, svěžesti, uprostřed místa, kde se nedalo cítit vůbec nic. Uprostřed ničeho.
No... To se nemělo stát...
V první chvíli jsem asi začela trochu panikařit, ale potom jsem si všimla, že tady nejsem připoutaná.
Ještě aby ano.
Heh. Alespoň něco. A teď... co dál?
Postavit se bylo asi to nejtěžší, co jsem se kdy pokoušela udělat. Byla jsem celá jakási otupělá.
Jasně že jsi otupělá. Měla jsi být mtrvá, pomatuješ? Měla jsi mít vymazané všechny vzpomínky, být tady a navždy cítit jenom blaženo... Jako všichni, kteří zemřou...
Rozhlédla jsem se. Cítila jsem se tak... Vysoká, tak mohutná, když jsem stála. Byl to nezvyk.
Kolem mě se míhaly světla. Už mi to nepřišlo tak krásné, okouzlující. Byla jsem zvědavá. Co mám dělat?
Udělala jsem krok. Nějak jsem cítila, že kdybych mohla, cítila bych bolest v nohách. Ale já jsem nemohla. Byla jsem otupělá. Šíleně otupělá.
Další krok.
Běž.
Rozeběhla jsem se. Kam mám vůbec běžet?...
Běž pořád rovně. Myslím, že poznáš, kam máš vejít.

Tak jsem teda běžela skrz bubliny, skrz světla, světlé, dlouhé vlasy vlály za mnou jako plášť a vzduch mě štípal v očích. A kolem mě seděli lidé. Byli jako sochy. Zírali někam do prázda a usmívali se. Nevnímali mě. Všichni tady byli mrtví. Já jsem nebyla vyjímkou...
Pořád jsem běžela, sil mi vůbec neubývalo. Bylo to zvláštní.
A potom jsem konečně uviděla něco dalšího. A to dveře. Okamžitě jsam k nim zamířila. Z dálky vypadaly jako takový černý malý čtvereček, ale ve skutečnosti byly obrovské. Rozhodně alespoň třikrát vyšší než já. A neměly kliku.
Zaklepej.
Tak jsem zaklepala. Teda alespoň jsem se pokusila. Protože jakmile jsem se dotkla toho... Kamene...? Jak mám vědět, co to byl za materiál? Dveře se s hlubokým, vrzavým tónem otevřely. Kousek jsem couvla, když se přede mnou zjevila něco jako skříň s pulsující, stříbřitou hmotou. Vypadala, jakoby byla živá. Fuj.
No, co děláš? Prostě vlez dovnitř. Neukousne tě to.
Tak jsem teda spolkla odpor a vlezla dovnitř. Opravdu mi to nic neudělalo, popravdě, téměř jsem to necítila. A potom...
Bum. Ta věc málem vybouchla.
Hodilo mě to prudce na zem a já jsem zase ucítila svoje tělo.
"JAU! SAKRA!" Zanadávala jsem a zvedla se do sedu. Zmateně jsem se rozhlédla. Tady už to nebylo nějak extra prosvícené, pode mnou byl studený tmavý kov, vlastně, všude byl tmavý kov. Kolem mě pospíchali lidé v bílích pláštích. Někteří na chvíli zpomalili, podívali se na mě, nadzvedli překvapeně obočí, ale hned zase běželi dál. Bylo to všechno hrozně zmatené a rychlé, všichni někam spěchali, jako mravenci, nebo jako kdyby všichni byli jeden organismus, mizeli a objevovali se v různých dveří, každý táhnul nějákou složku, někteří i balíky. Postavila jsem se a ještě jednou jsem se pořádně rozhlédla. Byla jsem na jednom méně frekventovaném místě, kousek od hlavního proudu, za mnou bylo velké akvárium s malýma, rudýma rybama a přede mnou byla ta pulsující masa lidí, proudící chaoticky sem a tam. Co teď?
Najdi hlavní kancelář. Je v nejvyšším patře.
Počkat, počkat.
"Ty nejsi já, že?" šeptla jsem k tomu hlasu, co jsem měla v hlavě. Tohle nemohly být moje vlastní myšlenky, tyhle věci jsem nevěděla a v žádném případě jsem si je nemohla nějak odvodit.
Bingo. Chytrá holka.
"Kdo jsi teda? Jak ses dostal do mojí hlavy?" Bylo zvláští, jak klidná jsem byla. Netušila jsem, kde jsem, podle mojich posledních vzpomínek, spousty bílé barvy a ubrečených hlasů jsem byla mrtvá, takže by bylo možné, že je tohle nějáký posmrtný život, ale neměnilo to nic na tom, že jsem netušila, kde jsem. Normálně bych panikařila a nemohla dýchat, ale teď...?
To je dlouhý příběh... Nechceš už jít?
"Nepůjdu, dokud mi to nevysvětlíš." Dala jsem si ruce v bok a nasadila jsem vzdorovitý postoj. Byla jsem ráda, že se ti lidi okolo zajímají o svoje věci a neřeší to, že tady stojí pravděpodobně mrtvá holka, co si povídá sama se sebou. Hlas si povzdychl.
Duše všech, co zemřou, putují do té bubliny, kde jsi se probudila. Ty jsi umřela. Spadla jsi z balkónu, jestli si to dobře pomatuji, bylo to asi před týdnem. To je důvod, proč jsi tady.
"A kdo jsi a proč jsi v mojí hlavě?"
Je to moc důležité?
"ANO!"
Fájn, fájn...
Jakobych viděla mojeho bratra. Taky se choval takhle vzdorovitě, ale jakmile se na něj zvýšil hlas, byl jako beránek.
Jsem smrtka.
Řekl to tak nenuceně, tak jednoduše, až mě trochu zamrazilo. Ale hlavně, když mi došel smysl tich dvou slov. Můj podivný klid byl tatam.
"Cože?!" Vykřikl jsem a začala a začala se zuřivě otáčet a kroutit hlavou, jakobych si myslela, že ho někde uvidím. On a smrtka? Opravdu se mi tak nezdál, ale jak jsem na tím tak přemýšlela, došlo mi, že to dává smysl, že to do sebe zapadá.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama