n.67 II.

9. října 2016 v 21:15 | Šnek |  Vrajtnk
(možná to napíšu jinak...)

"Takže... Tady teď bydlíš?"
Okamžitě, jakmile jsme vystoupili z špinavé, pomlácené dodávky, kterou jsme kdysi vyfasovali v naší prácičce, jeho pohled padl na panelák, před kterým jsme zastavili. Přes Spojení, které ještě nedotáhlo na úroveň, na které bylo předtím, nicméně už teď bylo jasné, že je nějaké 'jinačí', jsem cítila, jak v něm hlodá pocit, že tady už někdy byl. Byl oprávněný... Tohleto byl ten panelový dům, ve kterém jsme si pronajímali byt za studia. Tehdy to býval jeden z tich hezkých paneláčků s malými, útulnými byty, měli jsme tady kousek obchod, tehdější náměstí hned před balkónem, zastávku autobusu... Jasně, nebylo to nejlevnější, ale stálo to za to. Bylo tady nádherně...
Dnes byl obchod zavřený, náměstí přesunuté pryč, autobusy už tadyma dávno nejezdili a zastávka, stejně jako většina míst tu, zarostla barevným plevelem ulice - pouličním graffiti. Ten panelák, ve kterém jsme toho tolik zažili, už byl taky k nepoznání. Barva nebyla rozpoznatelná, dveře, ve kterých bylo dřív sklo, omlácené a vyplněné dřevem. Vypadalo to... Hrůzostrašně.
Cítila jsem, jak je můj něco-jako-kámoš v šoku. Tohle nebyl příjemný pohled, byla jsem si tím plně vědoma. Vidět místa, které pro vás tolik znamenali... V takovém stavu.
"No... Teď tam vejdu asi naposledy."
Cítila jsem, jak se otřásl. Těžko říct, proč... Když jsem šla s ním za zády ke dveřím, pořád jsem vnímala, že ho celkem dost bolí tohle osvěžování starých vzpomínek. Zámek zaskřípal, když jsem otočila klíčem, z čehož trochu nadskočil. Nedůvěřivě sledoval stěny, jakoby čekal, že se okamžitě proboří a nechají nás rozmačkat budouvou, jakoby se kdykoliv mohly natáhnout a sevřít nás mezi ostré nepravidelné zuby zbytků omítky, jakoby tomu nemohl uvěřit, že tohle je doopravdy to místo.
"Proč to tady vypadá tak strašně?"
Vyletělo z něho najednou. Čekala jsem na tu otázku snad roky...
"Poligaister... nikdo tady nechce bydlet, tak se sem vloupalo pár zlých lidí... V poslední době tady žijí jenom bezdomovci, jediným legálním majitelem bytu jsem já."
Můj tichý hlas se odrážel od stěn a vytvářel zvonivou ozvěnu. Byla jsem ráda, že to v sobě nemusím dál držet, i když to nebylo vlastně žádné tajemství. S mohutným skřípnutím jsem otevřela dveře do výtahu a vstoupila jsem. Když jsem udělala krok, kabinka se pode mnou nebezpečně zhoupla. Úplně jsem ucítila, jak mu ztuhla krev v žilách, jak se mu v těle rozvířil adrenalin, jako když šlápneš do kaluže, na jejímž dnu leží bahno, vytvářející nad ním kapsu průzračné, čisté vody. Věděla jsem, že by stačila jediná panická myšlenka, jediný překvapený pocit, a jeho ruce by okamžitě letěly směrem ke mně, zachytávající mě na poslední chvíli.
Přesunula jsem i druhou nohu do vratké kabinky. Cítila jsem, jak odolává silnému pokušení okamžitě vystartovat a ztrhnout mě pryč. Otočila jsem se a usmála se, abych ho přesvědčila, že se opravdu, opravdu nic nemůže stát. Se silnou dávkou sebezapření tak do toho výtahu vkročil a nechal dveře se zabouchnout s hlasitým, kovovým prásknutím. Bezprostředně po tom začel zkoumat stopy fixy, kterou zde nějáké šikovné ruce zanechaly. Jednoduše jsem si mohla domyslet, že se snažil nesoustředit se na své vzpomínky. Nedivila jsem se mu. Byly tu různé nečitelné nápisy, pravidelné kolečka a barevné čáry, znala jsem je nazpaměť a přece mě jenom ten pohled bolel u srdce. Natáhla jsem ruku za jeho zády a zmáčkla jedno z tlačítek. Věděla jsem, které, i když neho potisk už byl sedřený, jakoby tenhle výtah měl desítky a desítky let. A přitom to tak dlouho nebylo, bylo to... Deset let, co sem můj parťák naposledy vkročil. Výtah sebou cukl a s mohutným hučením se rozjel. Ano, ani vysokou jsme nedodělali... Prostě jsme se zbalili a odjeli, bez jediné zprávy o tom, kam jedem. Pár lidí z toho bylo opravdu na větvi, ale mi už jsme nechtěli couvnout... A hlavně ani nemohli.
Z hlubokých úvah mě vytrhly vyděšené pocity. Poplašeně jsem se otočila, co se sakra děje. Můj parťák tupě zíral na poloprůhledné dveře výtahu a potichu odpočítával patra. Mrazilo mě z toho v zádech.
"Že nejedeme tam, kam si myslím, že jedeme?"
Jeho hlas byl na první pohled klidný, jenom trochu příliš tichý, ale já jsem cítila, jak se mu krev rozproudila skoro nadsvětelnou rychlostí. A ještě horší na tom bylo, že jsme opravdu jeli navštívit to místo, kam tak moc nechtěl. Nechtěla jsem mu to říkat, ale věděla jsem, že by se to beztak dověděl. Tak jsem se na něj jen podívala s omluvou v očích... Jenom jsem se nechala lapit jeho pohledem, v hlavě se mi promítali moje i jeho pocity jako nekonečný kolotoč, jakoby jsme byli jedna osoba, jakoby najednou neexistovalo nic, jenom my dva a naše opatrné emoce, strach, melanochonická bolest, provinění... A štěstí a radost! Bylo to jakoby byl ten výtah byl daleko menší, než minule, jakoby nás dva nutil být blíž než obvykle, když bylo ještě všechno normální. Bylo to... Tak šílené, tak bizardní.
Když sebou kabinka výtahu cukla, oba jsme nadskočili. Asi deset nekonečných sekund jsme tam oba stáli jako opaření, čekající na reakci toho druhého, než jsem se konečně odvážila odtrhnout od něj oči, udělat poloviční klopítavý krok a opřít se hlasitě do dveří k nejvyššímu, sedmému poschodí. Cítila jsem jeho vyděšený pohled, ta touha zmizet byla jednoduše nepřehlédnutelná v sílícím Spojení. Opravdu jsem netušila, že za tu dobu co jsme se neviděli tolik zaslabilo. Bylo ale otázkou, jestli by někdy skutečně zmizelo. Hned v ten moment jsem si slíbila, že se na to musím někoho zeptat, někoho, kdo se v tom orientuje.
Vyškobrtala jsem ven a když jsem si všimla, že on se nějak nemůže odhodlat vystoupit za mnou, ohlédla jsem se na něj.
Vždycky se mi líbila barva jeho očí. Bylo to něco mezi hnědou a zelenou, záleželo především na tom, jaké bylo světlo. V tomhle šeru vypadaly spíš černě, než jakkoliv jinak, nicméně, pořád tam šel vidět strach... Strach z neznáma, ze vzpomínek, které by se mu nekompromistě nahrnuly do hlavy. Znala jsem ten pocit...
"Nemusíš tam chodit, pokud nechceš, Charlesi..."
Trochu sebou trhl a uhnul pohledem, když jsem vyslovila jeho jméno. Jméno, které jsem už osm let nevyslovila. Osm let je tak dlouhá doba v pomíjivém lidském životě... Potom se podíval naopak on na mě.
"Už tě nikdy nechci opustit, Evanlyn."
Potom vystoupil s odhodláním ven a neušlo mi, že se trochu usmál, jakoby si trénoval ten úsměv, který tehdy ukazovával všem okolo sebe, když jsme spolu studovali na střední. Byla jsem jediná, kdo věděl, že není úplně v pořádku, jediná, kdo věděl, že je to falešné. Že většina věcí, které u něj vypadají reálně jsou falešné.
Tak jsem se zase otočila a opravdu pomalu jsem udělala krok k tim dveřím. A znovu jsem ucítila, jak jeho tělem projel nepříjemný pocit. Protože proč ne? Právě jsem stála u dveří, za kterými jsme společně šťastně žili asi rok a půl našeho společného studentského života... Cítila jsem, jak se otřásl a jak se snažil držet si vzpomínky dál od těla, jak nejlépe to uměl. Přerývaně jsem se nadechla a co nejrychleji jsem strčila klíče do zámku. Poslušně cvakl a dveře se pootevřely. Chytla jsem za ledovou kliku a chtěla zatáhnout, ale zastavila jsem se.
"Opravdu tam ne-"
Skočil mi do řeči a v jeho hlasu se zablesklo něco neindetifikovatelného, něco děsivého, co mě nutilo nesnažit se odporovat.
"Evan, jednou už jsem tě opustil. Podruhé už tu chybu neudělám. Nikdy už tu chybu neudělám."
Jenom jsem se ohlédla přes rameno s povytaženým obočím a potom jsem zatlačila do dveří. Ano, trochu mě vyděsil, ale podle jeho vlastních pocitů to neudělal schválně a teď se kvuli tomu cítil mizerně. Co se s tím chlapem děje? Pokud si vzpomínám, takhle se nikdy nechoval.
Před námi se objevila chodba a já jsem okamžitě vletěla dovnitř. Chtěla jsem mu dát co nejméně času si tohle všechno prohlédnout a on to moc dobře věděl. Když jsem rychle házela nějáké nejvíc potřebné věci do jednoho ošoupaného baťohu, cítila jsem, jak se první opřel celý v rozpacích o stěnu a nejistě kmital pohledem okolo, ale potom se začel soustředit na mě. Sice mě nevidět, ale mohl mě cítit. Opět jsem si připomněla, jak moc se Spojení otupilo, zatím co jsme byli rozdělení. Asi tři sekundy se na mě takhle soustředil, vypadalo to, že bolest, na kterou se připravoval se nedostavila, než se otočil a šel se porozhlédnout po bytě, který býval kdysi náš společný, ale teď už patřil tomu poligaisterovi, co si ho přivlastnit. Vypadalo to, že Charles si už tak nějak zvykl na tohle šílené prostředí, což bylo jedině dobře. Uspokojeně jsem se přestala soustředit na mojeho parťáka a všímala jsem si toho nepořádku, hledajíc slepě nějaké důležité věci a přemýšlejíc o zvucích, které vydávají pářící se velryby. A z toho prapodivného transu mě vytrhly až jeho pocity. Bylo to něco mezi úžasem a radostí.
Napřímila jsem se a ohlédla se k vylomeným pantům dveří, jakobych si myslela, že bude stát právě tam. nechala jsem nesmyslného přehrabování se ve věcech a vydala jsem se za ním. Úplně přesně jsem věděla, kde ho mám hledat.
Dva kroky dopředu, pozor, ať nešlápnu na něco, co bych mohla zničit víc, než se o to postarala ta neviditelná potvora, otočka, pozor na chodidlo! Záběr, překročit práh, no tak, opatrně, neukopnout ho! Trochu si pohnout, táhnu se jak šnek... Ano, rovinka, dělej, no tak co je se mnou? Většinou chodím celkem rychle, nebo alespoň určitě rychleji, než tohle... Další práh, ano, jsem v obýváku, měla bych si pogratulovat. Ještě se nějak dostat k balkónu, že!
Hned jak jsem zvedla hlavu, všimla jsem si červenavé záře, linoucí se z jednoho rozbitého okna. Hned mi došlo, co se děje tak zajímavého. Svítá! U kupodivu celých skleněných dveří jsem byla téměř skokem, ale k tomu, vstoupit, jsem se odhodlávala snad celou věčnost. Nakonec zvítězila zvědavost a pocit, že bych k němu měla být co nejblíže. Že po takové době... Že po takové době bych ho prostě neměla jenom tak opouštět.
Krok, no opatrně! A jsem venku. Jen kousek od mojeho Charlese. Zůstala jsem stát jak přimražená, když ke mě otočil hlavu. Ještě jeden krok. Netuším, jak jsem to zvládla. Teď jsem byla těsně vedle něho. Dělil nás jenom malinký volný prostor.
Zadívala jsem se mu do očí, potom jsem pohledem začala zkoumat rysy jeho obličeje.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama