ems

30. července 2017 v 12:52 | Šnek |  Vrajtnk
Byl chladný podzimní den, když William Afton procházel neznámou ulicí. Nikdy dřív v tomto městě nebyl a ocitl se zde jen kvůli tomu, že nastoupil do špatného autobusu a všiml si toho příliš pozdě.

Náhle se zvedl vítr a odfoukl mu z hlavy klobouk. Chvíli se rozhlížel, kde jeho klobouk skončil, nikde ho však neviděl. Když už chtěl William nazvat tento den jako vskutku nešťastný, přeci jen si svého klobouku všiml. Uvázl pod mírně otevřenými dveřmi něčí garáže.

V moment, kdy pro něj už už chtěl jít, vítr znovu zavál a vcucl klobouk do garáže.

Will se chvíli rozmýšlel, jestli mu stojí klobouk za to, aby šel někoho otravovat s tím, že má v garáži jeho klobouk.

"Ale kašlu na to," mávl rukou a vykročil směrem pryč.

Nebe mělo zřejmě jiný názor, tak se protrhlo a kapky deště začaly prudce dopadat na dlažbu.

"To jako vážně? Zrovna teď?!" Will nastavil nebi pěst a vydal se zpět k domu s garáží. "To je blbý den dneska. Nastoupím na špatný autobus, vítr mi ukradne klobouk a nebe se rozhodne, že osprchuje zem zrovna teď, když jsem si ani nevzal deštník," mumlal si pro sebe naštvaně.

Vstoupil na verandu domu a opatrně zaklepal na dveře. Po chvíli mu otevřel muž v laboratorním plášti. Připomínal Willovi jednoho z těch mužů, se kterými často pracovali jeho kolegové. Chvíli na sebe jen tak civěli, jednak protože Will vůbec nečekal, že by někdo vážně otevřel a druhak protože muž v plášti nečekal žádnou návštěvu a celkově to s lidmi moc neuměl.

"Dobrý den, já jsem William Afton. Omlouvám se, že vás ruším, ale vítr mi odfoukl klobouk do vaší garáže," pověděl William, když se konečně zmohl na slovo.

"Och...Takže vy asi...." nevěděl muž v plášti, jak dokončit větu.

"Takže já bych rád svůj klobouk zpět," dokončil to Will za něj.

Muž v plášti chvíli zvažoval, jak přesně má na to odpovědět. Měl by zajít do své garáže a klobouk cizinci přinést? Nebo by ho tam měl pustit a nechat ho, ať si tam svůj klobouk najde?

"Víte co, já jsem stejně teď chtěl jít do garáźe, mám tam něco nedokončeného, tak pojďte se mnou. Popravdě nemyslím, že bych v tom binci, co tam je, váš klobouk vůbec našel," pravil muž v laboratorním plášti a poškrábal se za krkem.

William Afton nevěděl, jestli to má brát tak, že ten muž vůbec neví, co ve své garáži má, nebo jestli je tam snad opravdu takový binec, že tam možná ani on sám nenajde svůj klobouk, či je ten chlap prostě divný.

"Děkuji, pane..." řekl William a vzápětí si uvědomil, že nezná jméno toho muže.

"Jsem Henry. Henry Peterson," odpověděl muž v plášti a s ovladačem v ruce se vydal ke garáži.

William ho následoval. Henry zmáčkl tlačítko na ovladači a dveře garáže se úplně otevřely. Henryho přivítala scéna, kterou viděl už nejméně tisíckrát, zato William si musel protřít oči, aby se ujistil, že se mu to nezdá.

Henry vešel do garáźe a vzal z pracovního stolu tam svařečské brýle, které si poté nasadil na hlavu. Velice se divil, proč William jen překvapeně zírá, jelikož by ho v životě nenapadlo, že něco, co je pro něj naprosto běžné, může být pro někoho jiného ohromné.

"Nechtěl jste si jít pro ten klobouk?" zeptal se Willa nejistě.

Ta otázka vytrhla Williama z úžasu. Hlavou mu běželo tísíce nápadů, jak by se díky tomuhle dalo prorazit. Klobouk ho v tuto chvíli zajímal tak moc, jako fanatické kněze zajimají důkazy o evoluci. Okamžitě přeběhl až k Henrymu a popadl ho za ramena.

"Člověče, tohle všechno jste postavil sám?" vyhrkl užasle.

"No...ano, jak jinak?" nechápal Henry.

"A to vás nikdy nenapadlo to prodat, začít s tím zkrátka nějaký byznys?" pro změnu nechápal Will.

"Napadlo, ale víte, já nejsem moc dobrý v té byznys stránce. Dokážu postavit všechno tohle, udělat si plány, ale jak příjde na lidi, jsem nahraný," snažil se svou situaci osvětlit Henry.

William se usmál svým nejlepším byznysmenským úsměvem.

"Teď mi to ještě nebudete věřit, avšak toto je nejlepší den vašeho života. A zanedlouho, zanedlouho na tento den budete vzpomínat jako na začátek vaší slávy. Ne, vlastně naší slávy. Protože my, člověče, my si založíme firmu. A já vám garantuju, že se o ní bude psát ve všech novinách, už navždycky o ní bude každý vědět a každý o ní bude mluvit," dokončil Will svůj proslov.

Znovu se rozhlédl po garáži. Na zemi se válela hromada náčrtků, plánů, zmačkaných papírů. Ale to nejdůležitější bylo, že kromě všemožných kusů železa, dřeva a Bůh ví čeho dalšího, se tu tyčilo několik obrovských animatroniků.

Ano, toto má potenciál, pomyslel si William. Z tohohle všeho...z toho bude něco, na co se nezapomíná.


A tak začal příběh, o kterém se opravdu bude už navždy psát v novinách. Příběh, o kterém si budou šuškat dlouhé generace. Slavný příběh, který nikdy zcela nezmizí z tohoto světa. Příběh slavnější než sám čas. Příběh, který by mohl být popsán zkrátka jako řada nešťastných rozhodnutí. Příběh, který by vesmír sám nazval efektem motýlí smrti.


+++


Čas plynul a Henry mohl jenom zírat, jak je William akční. Hned ten den co se potkali si vzal obrovskou půjčku a pořídil kousek od středu města prázdné prostory. Potom se asi na tři dny nastěhoval k němu do garáže a přemýšlel, na čem by tak mohla jejich firma co nejlépe oškubávat lidi.

Henry z něj byl docela nesvůj. Ten chlap seděl mezi součástkami a ty jeho modré oči ho sledovaly, jak se tam motá a snaží se pokračovat v jeho projektech, jenomže ho stálé zírání příliš znervózňuje. Zdálo se mu jako věčnost, než přišel s tou poslední věcí, co by čekal. Založí si pizzérii! Henry na něj v tu chvíli zíral jako na blázna. Pizzérie s roboty?... William mu pečlivě vysvětlil, jak s tím už má zkušenosti a jak tam budou lidi chodit s dětmi a jak budou roboti zpívat a nosit lidem jídlo a lidi budou platit a všechno bude super.

Henry v tu chvíli trochu pochyboval o tom, že kývnout na spolupráci byl dobrý nápad. Nebude se teď muset aktivně pohybovat mezi lidma? Nebude teď muset vystupovat na veřejnosti? Brrrr! Když se s tím svému parťákovi svěřil, Will se zasmál a prohlásil, že pokud nebude chtít, nebude muset ze své garáže vystrčit ani nos.

To Henryho poměrně uklidnilo, i když byl stále nápadem pizzérie docela nejistý. Hlavně ohledně dětí. Nemůžou se přece motat okolo těch obrovských robotů, které vyráběl... Mohlo se pokazit hrozně moc věcí. Od chyb v softwareu až po pád a zamáčknutí. Will ho ale samozdřejmě zase ukecal. Jak jinak. Byl by schopný přesvědčit i slepého ke koupi brýlí, tahle jeho schopnost byla prostě neuvěřitelná. Mluvil a mluvil a bylo těžké se ním nenechat vodit za nos a Henry si jasně uvědomoval, že znepřátelit si někoho takového by byla největší chyba jeho života. A i přes to, Will nebyl zlý nebo podlý. Byl prostě... kluzký.

Ti dva byli tak odlišní, že to z nich dělalo úžasný tým. Henry byl ten nejnadanější člověk, se kterým měl Will kdy tu čest spolupracovat, jenomže se mezi lidmi choval jako mimozemšťan a když přišlo na papíry... Raději je přenechal svojí manželce. Will se naopak ve společnosti pohyboval jako ryba ve vodě, žádná příležitost mu neunikla a přesvědčil by vás, že jedna a jedna jsou tři, ale to bylo v podstatě jediné, co uměl.

I když se Henry Willa první hrozně bál a občas by od něj byl raději tak o několik desítek kilometrů dál, nakonec se stali dobrými přáteli. Seznámili svoje děti, bavili se o všemožných věcech, sdíleli poznatky o všem možném. Byli to parťáci. Jejich firma, pojmenovaná na Henryho přání pouze po Willovi, "Afton Robotics", dobře prosperovala, jelikož ta věc s pizzérií opravdu fungovala. Henry vyloženě nechápal, jak někdo může chtít chodit do pizzérie, na které jsou zajímavý jenom dva obrovští animatronici, kteří se kroutí na pódiu a zpívají. Pravda byla, že Henry nechápal, jak by někdo chtěl chodit do jakékoliv pizzérie. Zato Will to chápal až moc dobře. Do prodeje šly masky, plyšáci, hračky, všemožné puzzle...

I když firma byla stabilní, postavená na papírech a smlouvách, jejich přátelství byl pořád vztah jako každý jiný. A jako každý jiný vztah, i tenhle musel občas přetrpět nějaký ten šrám... Problém byl v tom, že Will nebyl chlap jako každý jiný, byl to tak trochu cvok. A ne že by Henry nepředpokládal, že Will bude nebezpečný, až bude naštvaný, ale rozhodně by neodhadl, jak moc děsivé to bude, až ho chytne opravdu smutného.

Začalo to přitom naprosto nenápadně, v podstatě klidem před bouří. Tím, že se Will nějakou chvíli vůbec neozval. Člověk s normálním životem by si řekl, no a co, tak se mu už nechce, nebo nemá o čem mluvit, jenomže pro zrzavého muže byl William Afton a nejužší rodina v podstatě jediní lidé, se kterýma se setkával a absence v jednom kuse zvonícího telefonu pro něj byla velice znepokojující věc. Došlo to až tak daleko, že si nenápadně začal hledat, jestli se třeba někde nedávno něco nevybouralo, jelikož autohavárie by byla v tomhle nečase venku docela pravděpodobná možnost ublížení si, zvlášť tím způsobem, kterým Will řídil. Henry sebou musel nervózně zašít vždycky, když si představil, že se mu opravdu něco stalo... Byl by naprosto ztracený.
Henry si naposledy přečetl lokální noviny, než zavřel laptop. Vzdychnul a složil hlavu do dlaní. Jediný zvuk v místnosti teď vydávaly staré velké kukačkové hodiny visící na stěně. Ten zvuk byl pro Henryho v tuto chvíli nesnesitelný, ale zároveň jej uklidňoval. Bylo to něco stabilního, stálého, pravidelného v neustále měnící se realitě dnešního světa. V nestálé realitě. Křehké jako ze skla. Mohla se každou chvíli rozbít, ano mohla se každou chvíli rozbít a to bylo to, co v tento moment sužovalo Henryho nejvíc.

"Zase nic?" vyrušil Henryho z přemýšlení hlas.

"Ne. Podíval jsem se na naše noviny i měst v okolí, ale nikde žádné bouračky a...a tak," pravil Henry a znovu vzdychnul.

"Neměl by to být spíš důvod k oslavám?" pověděla žena, jíž patřil hlas, zvedajíc se ze židle stojící opodál.

Její vysoké podpatky vydávaly klapající zvuk, též pravidelný jako hodiny, než se zastavily těsně vedle Henryho. Žena se mírně zhoupla v bocích a položila svou ruku s rudě nalakovanými nehty na laptop, majíc v úmyslu zařídit, aby se její muž věnoval pouze jí.

"To jsem nevyvrátil, Clarisso. Já jen...jen," řekl Henry a ani nevzhlédl ke své ženě.

Clarissa protočila oči a sedla si na stůl, tváříc se jako modelka v jednom z těch levných časopisů, kam by vzali jako modelku i každou štětku z ulice, jelikož více si nemohou dovolit. Dala nohu přes nohu a několik dlouhých sekund pozorovala svého manžela. Přemýšlela, zda má zahájit rafinovanou manipulaci, či se ho pokusit mile uklidnit a tak si získat jeho pozornost.

"Když jsi nervózní, nedokončuješ věty," prohodila chladně. "Nemáš proč být nervózní. Já jsem snad tvá žena a já žiju, jsem zdravá. Tvé děti taky žijí, ty žiješ, jsi zdráv. Tudíž všichni důležití lidé v tvém životě jdou zdrávi a živi. Občas by ses mohl přestat zaobírat lidmi, které nepotřebuješ, víš?" vyhrkla a utřela si předstírané slzy. "Za chvíli budu muset jít do práce a tys celou dobu, co jsem byla dnes doma, jen seděl a hledal zprávy o autonehodách a násilných přepadení."

"Tak chceš, abych oslavoval nebo pozoroval tady to tvoje představení?" vyjekl Henry náhle a až příliš pozdě si uvědomil, že to znělo daleko víc nevraživě, než chtěl.

Clarissa se zarazila. Chvilinku těkala očima po místnosti. Nakonec se k Henrymu zkrátka obrátila zády a nasadila fasádu.

"Někdy přemýšlím, že bychom se měli rozvést," zalhala mistrovsky.

"Co-cože? Ale proč?" začínal panikařit Henry.

Vyskočil ze židle takovou rychlostí, až málem spadl na béžový koberec ležící na podlaze, a několika kroky se ocitl tváří v tvář s Clarissou. Bylo mu fyzicky špatně ze slov, které vyslovila. Nemohla ho přeci opustit. Nakonec byla pro něj vším, tedy skoro vším. Henrymu se zdálo, že brzy dostane infarkt, pokud ze sebe Clarissa nevypraví něco ve stylu věty "Klid, byl to jen hloupý žert." Avšak žádná taková slova nepřicházela.

Clarissa odvrátila hlavu, snažíc se působit chladně, avšak na tváři jí hrál úsměv kočky, jež se právě chystá sežrat kanárka. Dobře věděla, jak manipulovat s lidmi, chtěla mít kontrolu nad vším a nad každým. Tak, aby každý dělal jen to, co ona chtěla, a říkal, co ona chtěla. A teď zrovna chtěla Henryho pozornost, všechnu jeho pozornost.

"Nemyslím, že mi věnuješ dostatek pozornosti," pověděla plačtivě. "Cítím se jako porcelánová panenka vystavená na polici - občas kolem mne projdeš, koukneš na mě, oprášíš prach z mého těla, ale toť vše. A ani to koukání ti moc dlouho nevydrží. Pouze pár vteřin, možná minut. Přestávám se cítit jako lidská bytost, Henry," dokončila možná až moc dramaticky.

"To jsem vůbec nechtěl, Ježíši," Henry se prohrábl rukou ve vlasech. "Hele já vím, že jsem si teď na tebe neudělal moc času, ale to se teď všechno změní. Slibuju, že si na tebe udělám víc času. Vždyť kvůli tobě bych šel i do restaurace, na ples, do divadla, zkrátka kamkoliv, kde se nachází…nachází," nervozitou si nemohl vzpomenout na to slovo, "ty živé věci..."

Clarissa se na něj na okamžik podívala jako by se každý normální člověk díval na UFO letící po obloze.

"Lidé," opravila ho, načež naoko zapřemýšlela nad jeho slovy. "A v tom případě už se těším, až si spolu o víkendu někam vyrazíme," falešně se na Henryho usmála a podívala se na hodinky na své ruce. "No to je hodin, už budu muset jít. Nezapomeň za hodinu vyzvednout děti, víš, jak je Sammy nezodpovědný. Kdyby měl se sestrou chodit domů sám, už jsou oba dávno mrtví," pověděla napůl se smíchem a napůl s opovržením.

Clarissa seskočila ze stolu a vydala se ke dveřím. Když byla napůl pryč z místnosti, náhle se zastavila. Vzpomněla si na jednu věc, kterou vlastně původně chtěla adresovat.

"Jo a Henry, můžeš mi hned teď slíbit jednu věc?" zeptala se a obrátila hlavu tak, aby na něj pořádně viděla.

Henry na moment přemítal, co by po něm teď mohla chtít, avšak vzdal to, jelikož ženám stejně nerozuměl.

"Samozřejmě, Clarisso," řekl prostě.

"Alespoň dnes už nech toho hledání ve zprávách a novinách. Sice do hodiny doveze souosedovic kluk každotýdenní odpolední aktuality, ale prosím tě, raději se věnuj své práci a následně dětem. Nevím, jak dlouho dnes budu v práci. Je dost možné, že soud na poslední chvíli proces úplně odloží. Mám dost starostí, nerada bych mezi ně zařadila i tebe," ani nečekala na odpověď a vydala se k domovním dveřím.

Peterson věděl, že nemá smysl odpovídat nahlas, ale přesto alespoň zamumlal něco jako odpověď a začal hluboce přemýšlet. Odpolední aktuality...na ty úplně zapomněl. Ještě, že mu je Clarissa připomněla, jinak by byl nahraný. Jenže on slíbil, že dnes už se v ničem šťourat nebude, i když ho to sžíralo více, neź kůži rozežere kyselina.Nesměl se v tom jít šťourat, zkrátka nesměl, ale když ta nejistota byla bolestivá. Cítil, jak mu zevnitř rozleptává orgány, byl to děsně nepříjemný pocit. Celá realita byla jakoby ovlivněna nejistotou. Nejistota...byla to vůbec ještě nejistota? Paranoia je přeci to, co ničí realitu a předělává ji v nesmyslné obrazce malované na neviditelné sklo. Ano, možná, že to nakonec byla paranoia.

Henry se rázem vytrhl z hlubokého bádání. Potřeboval něco dělat, jinak by se dočista zbláznil. Rozhodl se tedy jít do garáže dělat nějaké nové návrhy a vylepšení. Celou dobu byl u toho však jako na trní. Doufal, že se ve svém koníčku ztratí a na pár minut zapomene na nejistotu, jež požírala jeho mozek zaživa a nechávala pouze prázdnotu, jenže nejistota měla ještě pořád hlad a rozhodně nebyla s Henrym hotová. Nakonec byl Henry rád, když mohl jet vyzvednout děti, jelikož při tom musel mít jiné starosti, jako například se nevybourat.

Ale co dělat, když si děti dělají svoje a vás jednou v životě nepotřebují? To byl problém, který nastal hned po příjezdu zpět domů. Tak se Henry opět ocitl ve své garáži a ačkoli si opravdu přál neporušit nevyřčený slib, který dal Clarisse, nemohl než jinak. Ani vaše hobby vás nespasí, pokud se něco rozhodne vás opravdu sežrat i s talířem.

Na všechno se tedy vykašlal, zašel k poštovní schránce, vytáhl z ní aktuality a vydal se do obývacího pokoje. Rozevřel aktuality a začal si je pročítat. Kromě místních narození a úmrtí se zde též obyvkle psalo o všech událostech, co se přes týden staly, včetně autonehod, přepadení, násilných přepadení, vražd a tak dále. Zkrátka o všem, co se do normálních novin nevešlo, poněvadž to na něčí vkus bylo příliš nudné. Ovšem podle aktualit se přes týden nestalo skoro nic, kromě úmrtí nějaké sedmdesáti leté paní Leeové, která spadla z źebříku a zlomila si vaz.

Zrovna, když Peterson hodlal odložit aktuality, se rozrazily vchodové dveře, které byly v chodbě propojené s obývacím pokojem, a v nich stála Clarissa. Bylo těžké tomu uvěřit, avšak již uběhla hodina od toho, co šel Henry vyzvednout děti.

"Oni ten proces vážně odložili, tak jsem-" Clarissa se zarazila, když spatřila ktuality v Henryho ruce. "Tak jsem tady a musím si jít ven zapálit cigaretu, nemluv na mě, nekoukej na mě, nedýchej na mě, neexistuj vedle mě, nebo tě těmi aktualitami umlátím," zareagovala bleskově a naštvaně se vyřítila zpět ven.

Henry se chytil za hlavu netušíc, jak z tohoto vybruslit. Chvíli tak jen seděl a koukal do blba. Nejenže nic nenašel, ale ještě porušil slib své ženě a to ho už asi něco bude stát, při nejmenší alespoň kus důstojnoti.

Clarissa byla za chvíli zpět a i přesto, že byla nesmírně vzteklá a vyvedená z míry, povedlo se jí be křiku dojít až ke křeslu v obývacím pokoji a sednout si na něj. Dokud seděla, cítila se trochu klidněji, dál od výbuchu, jenž jí každou chvíli hrozil. Asi pět minut pouze kroutila hlavou a jednou ruko žmoulala rukáv svého svetru.

"Nechci si vykřičet hlasivky, budu je ještě potřebovat při všech procesech, tudíž to uděláme trochu jinak. O co...o co ti vlastně teď jde? Pokud ti ten chlap neodpovídá, existuje šance, že asi hned tak neodpoví. A podle novin ještě neumřel, což je z objektivního hlediska asi fajn, tipla bych," Clarissa vzdychla. "Nemáš číslo na někoho jiného z jeho rodiny? Ženu, sourozence?" zeptala se nakonec.

Henry pouze a jen zakroutil hlavou na znamení ne.

Clarissa věděla, že dokud se toto nevyřeší, nebude moct mít svého muže jen pro sebe. Oh jak doufala, že ten týpek s divným příjmením je mrtvý a žadné noviny se akorát nezmínily. Henry by se potom stal oficiálním ředitelem společnosti, ona by se tím mohla chlubit a navíc mít o několik starostí méně. To bylo přeci výhodné, ne? Za trochu promrhaného času jí to na sto procent stálo.

"Jak že se ten tvůj kolega jmenuje? Obvolám pár lidí, jestli náhodou neví, jak umře- tedy, kde je, nebo aspoň nemají kontakt na jeho příbuzné," pravila Clarissa odměřeně.
"Jmenuje se William Afton. A jestli u toho obvolávání budeš kouřt, udělej to venku, nahoře jsou děti a já nechci, aby celý dům smrděl kouřem."

To Clarissu drobet pobouřilo. Dobrá, víc než drobet. Při dlouhých hovorech měla zvyk kouřit, jinak by to její nervy neustály a venku momentálně byla větší kosa, než v Rusku. Nicméně se zvedla, došla si pro telefon, oblékla kabát a s výrazem pohoršené angličanky otevřela dveře.

"Dej mi patnáct minut," dodala sebejistě, načež vyšla ven na zahradu.

Henry ji celou dobu napjatě pozoroval z okna. Divoce gestikulovala volnou rukou, pokud v ní zrovna neměla cigaretu. Někdy do telefonu viditelně křičela, jindy s ním málem šlahla o zem, občas v záchvatech hysterie nakopla opodál stojící sloup.

No nevím, jestli budou mít sousedé radost, pomyslel si Henry, avšak raději se touto otázkou dále nezabýval.

O třicet minut později a dvě cigarety více se Clarissa vrátila dovnitř. Vypadala mnohem klidněji, než předtím, zřejmě si všechen vztek vybila na nebohých lidech, se kterými telefonovala. Petersonovi mu jich bylo drobet líto, i přesto, že je vůbec neznal a nikdy je pravděpodobně nepotká.

"Mám číslo na jeho ženu. Měl bys to vyřídit ty, přeci jen je to tvůj kolega, ne můj." pokrčila Clarissa rameny.

"Já? Nemůžeš to vyřídit ty? Víš, že já nejsem moc..." Henry se poškrabal za krkem.

"Už jsi zase nervózní," zpozorovala. "Dobrá, vyřídím to za tebe, ale dnes nevařím večeři," pravila, protočila oči a vytočila na telefonu číslo. "Haló? Dobrý den, tady Clarissa Petersonová, manželka Henryho Petersona, který je kolegou Williama Aftona, nevíte, co s ním-" Clarissa náhle ztichla a chvilku se kousala do rtu. "Aha, aha, to se stává," po této větě se z telefonu ozvalo hlasité křičení. "Je to pravda, madam, víte vůbec, jak časté je to v chudších částích města? Víte, kolika lidem, dětem, dětem v sirotčincích se to 'stává?' Nicméně nehodlám s vámi diskutovat o tak běžné věci, pokud mi nechcete poskytnout další informace, nemáme si, co říci. Nashledanou, také mne netěšilo," zakončila rozhovor Clarissa.

Henry byl rozhovorem poněkud zmaten, což bylo pochopitelné, poněvadž byl podivný a celkově neprobíhal, jak probíhá většina rozhovorů.

"Tak co?" optal se nakonec své ženy.

"Zvedla to matka Aftonovy ženy," oznámila, jako by to vše vysvětlovalo.

"A ona to nemohla předat své dceři?" nechápal Henry.

"Pokud by se jí nechtělo pro lopatu a jít kopat v takovém mrazu, tak těžko. Aftonova manželka totiž nedávno zemřela," pokrčila rameny Clarissa. "Její matka nic neví, prý Aftona nikdy moc nemusela, takže se nesnažila vůbec se o něm něco dovědět. Osobně spíš nemusím tu matku, zněla jako pěkně frigidní ženština, to ti povím. Prý 'projevte trochu soucitu, má dcera zemřela!' Ti lidi jsou neuvěřitelní, vždyť takové věci se už stávají," dokončila své hartusení a oddychla si.

"Počkej, počkej, takže Willova žena je mrtvá, její matka nic neví a tobě s eji ješté podařilo urazit?" nebyl si jistý svým sluchem Henry.

"Hmmm, tak nějak už to asi bude."
V místnosti se rozhostilo trapné ticho. Clarissa čekala, že Henry tedy konečně nechá pátrání a bude se soustředit na normálnější věci, než je obsesivní hledání zpráv o úmrtí.

"No nic, tak já zajedu k Williamovi domů," oznámil Henry s klidem.

Clarissa překvapením málem dostala infarkt. Henry to přeci jen nehodlal vzdát. To Clarissu nesmírně vytočilo a zároveň paralyzovalo. Tak nakonec neznala Henryho až tak dobře. Toto zjištění ji zklamalo, ba možná dokonce zranilo.

"Nač? Nezabývej se nadbytečnými lidmi. Jediná důležitá osoba v tvém životě jsem snad já, ne? Ty nepotřebuješ přátele, Henry," pravila pasivně agresivním tónem.

Henry, který už si na chodbě nazouval boty, vzhlédl ke Clarisse a dumal, jak jí co nejvhodněji odpovědět na větu, jako byla tato. Měl by jí to řici narovinu nebo to aspoň trochu zabalit? Se svou ženou se skoro nikdy nepřel a rozhodně s tím nemínil začínat.

"Ale," podíval se jí zpříma do očí, "co když mí přátelé potřebují mě?"

Než Clarissa stihla cokoli namítnout, Henry vyrazil ven ze dveří. Zatla ruce v pěsti, její dlouhé nehty se zabořily do její dlaně ak hluboko, že vyprskla trocha krve.

"Sakra!" napůl zakřičela sama pro sebe a jednou rukou udělila ránu kusu nábytku.

Henry meztím v autě přemýšlel. Až moc přemýšlel. Hlavou mu běžely různé hrozné představy a pokud náhodou některé nebyly hrozné, byly ješté horší. Kdyby tyto své pŕedstavy sepsal, jistě by se z nich dal udělat solidní hororový film. Ano, tak silné byly Henryho obavy. Henry si pravděpodobně ani neuvědomoval, že vétšina lidí by jeho obavy označila za iracionální. Jenže většina vždycky nemá pravdu, i většina se může mýlit. A právě toto Henry nehodlal riskovat.

Zdálo se mu to jako věčnost, než dorazil k Williamovu domu. Všude byl sníh, což Henry nečekal, poněvadž tam, kde bydlel, bylo v tuto dobu pouze hnusně, ale bez sněhu. Když vystoupil z auta, byla mu tedy hrozná zima. Vydal se rovnou k terase domu, ani se nedívajíc po okolí. Teprve, až když se chstal zaklepat na vstupní dveře, mu došlo, že se v domě vůbec nesvítí. To sem jel zbytečně? Po minutě váhání se rozhodl zaklepat i přes zhasnutá světla. Čekal minutu, čekal dvě, však nikdo dveře neotevřel. Vzdychnul a otočil se na paté s myšlenkou zalézt zpět do auta a odjet z nepořízenou.

Cestou zpět k autu se díval na oblohu. Byla šedá jako obvykle v tento čas. Popravdě vypadala celkem hezky. Šedá je přeci taková neutrální barva. Obloha se mu ale najednou ztratila z dohledu, když obličejem napřed spadnul na zem do sněhu.

Posadil se a přemýšlel, o co to sakra zakopnul. Náhle se z hromady sněhu zvedl William, který v ní zřejmě předtím ležel.

"Co tu pro Boha děláš?" zeptal se Henry, jednou rukou se držíc za hlavu.

"Dělám sněžné anděly přeci," odpověděl Will pohotově.

Peterson se na něj podíval jako na blázna.

"V košili?" pozdvihl Henry jedno obočí.

William Afton přejížděl očima po obloze, snažíc se vymyslet nějakou odpověď, která by potvrzovala to, že je stále při smyslech. Vypadal velice nervózně, což bylo neobvyklé. Vlastně to bylo víc než neobvyklé.

"Jasně," pravil, když ani po čase nevymyslel nic kloudného, "Já totiž...já totiž..." když nedokázal zakončit větu, jen se rozesmál.

Byl to přidušený smích. Takový, co místo toho, aby působil odlehčeně, mrazí až do morku kostí a vytváří husí kůži. Henry si též povšimnul, že Willovy oči byly zarudlé a bez života.

"Musím jít, mám doma nedokončenou práci," dodal William, vsyskočil na nohy a oprášil se.

Henry, stále v šoku, ještě několik vteřin seděl v bílém sněhu a pozoroval Aftona, jak se pomalým tempem došoural do svého domu a zapomněl za sebou zavřít dveře. Chvíli na to celé ještě koukal, než se vzpamatoval a vstal.

Možná by bylo vhodné ty dveře zavřít, pomyslel si Henry za pochodu k nim.

Když se k nim však dostal, začal mu v hlavě brouozdat nápad, že by se šel podívat dovnitř. Tento nápad byl velmi neodbytný a stále Henrymu našeptával. Peterson mu nehodlal vzdorovat, vlastně ho celkem rychle akceptoval. Zdálo se mu to jako dobrý nápad. Koneckonců co by se mohlo stát?

Vstoupil tedy do domu a zabouchl za sebou dveře.

"Zapomněl jsi za sebou zavřít," zavolal Henry tak, že ho slyšeli snad až ve Francii.

Neozvala se však žádná odpověď. Henry se rozhlédl kolem, aby se zorientoval, pak vyrazil do jedné z otevřených místností. Nic moc se tam ale nenacházelo. Už chtěl jít zpět, když si uvědomil, že za jedněmi dveřmi v místnosti, které byly mírně pootevřené, někoho zahlédl. Popošel k těmto dveřím a zůstal stát na místě, jelikož si nebyl jist, jestli má do místnosti vrazit, či ne.
"Jsi v pořádku?" zeptal se nakonec do ticha a doufal, že pokud je Will za dveřmi, nějak zareaguje.

"Samozřejmě, jak jinak," ozvalo se z místnosti, ale neznělo to vůbec přesvědčivě. "Můžeš klidně odejít."

Peterson se však nedal odbýt jen tak. Pokud měl jeho kamarád potíže, chtěl mu pomoct, i kdyby to znamenalo invazivně narušit jeho soukromí. Vzal za kliku a chtěl dveře otevřít, jenže v tu ránu se do nich nahrnul Will a zatarasil Henrymu výhled do místnosti.

"Řekl jsem, že můžeš klidně odejít," pravil výhružným tónem přes zaťaté zuby.

Henry nahlédl Willovi přes rameno a uviděl v místnosti samá fotoalba. Byla všude - na zemi, nočním stolku, posteli, zkrátka všude. A všechna byla otevřená.

"Hele, jsi si jistý, že ti nic není?" zeptal se Henry ještě jednou.

"Jasně, že mi nic není, proč by taky mělo?" odpověděl řečnickou otázkou William a vyloudil na rtech úsměv.

Henry se cítil nejistě a odejít se mu nechtělo, tak jen pozoroval podlahu a přemítal, jak pokračovat v konverzaci.

"A kde jsou vůbec děti? Vždyť máš nějak...dva syny, ne?" došlo náhle Henrymu.

"Jo, mí synové, oni jsou...oni jsou..." byl v koncích Afton.

"Počkej, to mi chceš ŕíct, že nevíš, kde jsou teď tvé děti?" zíral na něj Henry více než překvapeně.

"Ale samozřejmě, že to vím, za koho mne máš? Nevědět by to mohl přeci jen člověk, který není v pořádku a já jsem naprosto v pořádku, tudíž to vím," prohlásil a zasmál se vynuceným smíchem Will. "Oni jsou...oni jsou..." snažil se nečo vymyslet, ale v hlavě nacházel jen prázdno. "No dobře, možná nevím, kde jsou, avšak za to vím, co si myslíš! Myslíš si, že mi úplně hráblo, co?! Díváš se na mé jako na śílence v blázinci! Ale já jsem v pořádku, jsem naprosto v pořádku!" rozkřikl se a jeho ruce se instinktivně zatly v pěsti.

"C-cože?" rozšířily se Henrymu oči šokem. "Ale to jsem přeci vůbec neřekl, já si vůbec nemyslím, že jsi ší-"

"Ale jo, myslíš! Možná jsi to neřekl, ale já vím, že si to myslíš, prostě to vím!" skočil Will Henrymu do řeči. "Ty si myslíš, že když máš lepší život než já, můžeš se na mě dívat jako na šílence! Ale to nemůžeś, protože já nejsem šílenec! Nejsem!" praštil pěstí do stěny tak, až mu z ní začala téct krev. "Jsem přeci v pořádku, naprosto v pořádku a ty nemáš, ne ty nemáš, jak to vyvrátit, takže vypadni z mého domu!"

Henry, paralyzován gradací situace, jen zůstal civět, neschopen přemýšlet. Koukal na pramínek krve tekoucí po zdi. Svět jakoby náhle přestal dávat smysl.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama