ems2

30. července 2017 v 12:52 | Šnek |  Vrajtnk

"Poslouchej-" i když se nakonec zmohl na slovo, nebylo mu dopřáno cokoliv říct.

"Ne! Prostě už vypadni!" zahulákal William a začal Henryho šťouchat zpět ke vchodu.

Henry byl ještě pořád překvapen tak moc, že se nechal došťouchat až ke vchodu, kde si teprve ve dveřích uvědomil, co se vlastně děje, a stoupnul si pevně jako socha. Chtěl něco říct, ale pak mu došlo, že s největší pravděpodobností ho Will zase přeruší, tak raději držel pusu, domnívajíc se, že se takto se situace zklidní rychleji.

"Proč tu ještě stojíš?! Tak vypal konečně! Nevidíš, že tě nepotřebuju?! Protože já," opět praštil pěstí do stěny, "jsem," znovu, "přece," a znovu, "v pořádku!" tentokrát rána letěla jinam.

Henry ztratil rovnováhu a spadl do sněhu přede dveřmi. Pomalu si rukou sáhnul na bolavou tvář, stále nevěříc tomu, co se právě odehrálo. Stalo se to tak rychle a zdálo se to tak nečekané, až by to Henry s chutí označil za halucinaci a ačkoli bolest v jeho tváři byla jasným důkazem, že se mu to jen nezdá, snažil se sám sebe přesvědčit o opaku.

Williamovi se v očích ještě chvíli zračil naprostý vztek. Hyperventiloval a celkově vypadal blízko mentálního zhroucení. Podíval se Henrymu do očí a spatřil naprostý šok. Teprv v tu chvíli se v něm něco přeplo a on si uvědomil, co udělal. Zděšeně se podíval na svou ruku jako kdyby ani nebyla jeho. Střídavě se díval na Henryho a na svou ruku, až se ho zmocnil pocit, že už to déle nevydrží. Bylo to příliš. Klepající se rukou sáhl po klice a rychle bouch dveřmi, aby se už déle nemusel dívat na Henryho výraz.

++

Henry seděl ve sněhu a šokovaně zíral na dveře, ve kterých William zmizel a snažil se přemýšlet nad tím, co se právě stalo. On ho udeřil. Normálně ho sejmul do obličeje, až sebou švihnul do sněhu. Co to znamená? Udělal něco špatně? Udělal, uvědomil si. Vlezl mu do baráku, narušil jeho soukromí, i když říkal, že nemá. Měl prostě... Odejít a vykašlat se na to, tak, jak Will chtěl. Henry se postavil a jako zpráskaný pes se začal loudat k autu. Až to bude možné, omluví se mu. Tak alespoň, že byl naživu... Nic víc nakonec vědět nepotřeboval.

Jeho kolega se zatím hned za dveřmi zhroutil na podlahu a schoval obličej do dlaní. No jasně. No jasně! Co by byl za Williama Aftona, kdyby se mu nepodařilo někomu něco udělat? A ještě k tomu Henrymu! Henrymu, který by nikdy nikomu neublížil, který se prostě jenom přišel ujistit, že je jeho kamarád v pořádku! Snažil se pomoct! Byl Will vůbec někdy Henryho kamarád? Tak nebo tak, teď ho bude jistojistě nenávidět... No počkat. To uvědomění projelo jeho tělem jako ledová šipka. Ne! Nesmí přijít o další osobu! Jasně, o Henryho by nepřišel jako přišel, dokonce by se s ním pořád stýkal, protože pořád ještě spolupracovali, ale i tak. Přijít o takhle blízké přátelství bylo prostě vyloučeno, smutek nesmutek, žena nežena. Musí se zajímat o živé lidi...

A tak, stejně jako mu před chvílí vrazil pod vlivem smutku, pod vlivem strachu o vztah vyskočil na nohy a vyrazil ven, do toho mrazu.

"HENRY, POČKEJ!" řval, ale viděl už jenom fialové auto, jak mizí za roh. Ne. Ne! Nenechá ho myslet si kdoví co! To nedopustí!

Vletěl jako šílený do garáže. Co nejrychleji nastartoval svoje auto a sprostě nadával, když se mu to díky studenému ročnímu období povedlo až asi na třetí pokus.

Prudce šlápl na plyn, až ho to přitlačilo k sedačce a vyrazil tím směrem, kde Henry zmizel. Jenomže místo toho, aby se cítil lépe, že ho teda má, bylo mu ještě hůř. Co teď?... Nebude to moc divné, když za ním jenom tak doleze? Neměl by se vrátit a zavolat mu, potom někdy, až se uklidní? Ne, musí za ním okamžitě, aby třeba něco neudělal nebo... Nebo. Ale co mu řekne?...

Will si nebyl vůbec jistý tím, co by právě teď byla ta nejvhodnější reakce, tak nerozhodně jel kus za ním, tak, aby ho nemohl poznat, a zároveň se snažil nevybourat se. S jeho aktuálním soustředěním byl zázrak, že na něj nikdo nezavolal policii.

Po pocitově dlouhých týdnech a měsících jízdy zaparkoval Henry před svým domem. Vylezl ze svého auta a zamyšleně si to šinul ke dveřím, naprosto netušící o autu, které malou chvilku po něm zaparkovalo těsně vedle toho jeho.

Clarissa svého manžela už samozdřejmě vyčkávala a jenom co uslyšela nějaký podezdřelý hluk, byla na nohách a v následujících pěti sekundách už se opírala ve dveřích do předsíně a sledovala, jak se Henry vysvléká.

"Tak, jak jsi dopadl?" chtěla dodat ještě něco, jako třeba jestli je ten týpek mrtvý dobře, ale překonala to.

"No... Žije..." Henry odlepil pohled od země a Clarissa zpozorněla, když zaregistrovala červený flek na jeho obličeji. Okamžitě ten tvar poznala.

"...vy jste se porvali?" zkoumavě se zadívala do Henryho zelených očí a potom si začela prohlížet celé jeho tělo, snažící se přes oblečení poznat, jestli mu není něco vážnějšího. Chtěl něco říct, ale ona ho nenechala.

"Doufám, že z toho nevyšel tak lehce a pořádně jsi mu nakopal zadek." zavrčela.

Henry se otřásl. Jak si mohla myslet, že Willovi opravdu ublížil?... Měl problémy, když se měl s někým jenom bavit, jak by se dokázal poprat?

"My jsme se neporvali..."

"Tak od čeho máš na obličeji obtisknutou tu pěst, Henry?" Clarissa unuděně poklepala nehty na rám dveří a čekala, jak se k tomu její manžel vyjádří.

"No, já.... Já... Ono to bylo totiž tak že já... Já ho jako nepraštil, já jenom... Jenom jsem tam stál a ono se to tak nějak udělalo... Samo...."

"...takže on tě sejmul a tak to skončilo?"

Henry pomalu kývl a doufal, že se Clarissa nějak moc nerozruší. Ale to by nebyla ona.

"A to jsi mu to jako neoplatil, prostě ses nechal?! Hezky se vrať a zmlať toho debila do bezvědomí, než to udělám za tebe!" rozmáchla se rukama. Co si o sobě ten týpek jako myslí?!

"....Clarisso-"

"Jo, jasně, ty to neschvaluješ, ale beztak bych tě nepustila, i když chápu, jak rád by ses zase vyhnul tomu, abys se mnou trávil čas!" vyhrkla a snažila se začít přitom co nejpřesvědčivěji začít brečet.

"Clarisso, tohle- tohle jsem vůbec nemyslel!" skoro vykřikl Henry a vjel si rukama do vlasů. První Will, teď ona... To je zase den.

"Já ti nevěřím, Henry! Určitě mě nemáš vůbec rád!" tohle byla jedna z nejhnusnějších věcí, které mu šly říct, a ona to dobře věděla.

"C-Clarisso nech toho, vždyť dobře víš, že tě miluji!" muž naproti ní vypadal čím dál víc, jakoby se měl sesypat.

"Tak proč mě pořád přehlížíš?!"

Henrymu došla slova. Na tohle snad ani nešlo vymyslet nějakou obstojnou odpověď. Možná Will by něco splácal, kdyby byl na jeho místě, ale Henry byl Henry a Henry netušil, co na to má už říct. Mlčet ale nechtěl. Už dříve toho dne zjistil, že to moc nefunguje a dostat po hubě znovu nepotřeboval. A tak prostě použil první nápad, který vyplul z hlubin jeho hlavy. Udělal malý krok dopředu, chytnul její bradu, jemně ji zvednul a potom ji hluboce, dlouze políbil.

Clarissa první překvapeně ztuhla, ale potom se k němu přitiskla a slastně přivřela oči. Tohle bylo přesně to, o co usilovala. Tohle byl ten Henry, kterého chtěla. Něžný a jemný a vášnivý. A ať už prostřídala milenců a milenek kolik chtěla, její manžel ji nikdy neomrzel. Protože on měl něco, k čemu se nikdo jiný ani nepřibližoval. Její srdce.

"...udělám si na tebe čas." prohlásil tiše, když opustil její rty. Opatrně se odtáhl a pohlédl na ni. Vypadala jako naprosto jiný člověk. Spokojeně a klidně. Možná že Will taky potřeboval jenom pusu. ...dobře, to asi ne. Možná od svojí manželky- no počkat. Henry si teprve teď dal dvě a dvě dohromady.

"Já už asi vím, proč se Will choval tak divně, protože mu zemřela manželka! To by vysvětlovalo i ty alba a- a-- a!" skoro vykřikl, jakoby to bylo zjištění století.

"Henry, proč musíš všechno vždycky pokazit?" reagovala Clarissa podrážděně. No ovšem, když už si myslí, že konečně přestal řešit toho culíkatého debila a začal řešit ji, zase ji přesvědčí, že takhle to nefunguje. Měla chuť mu normálně vrazit a donutit ho věnovat se jenom jí násilím.

"...co?" Henry zněl zmateně, vjel si do vlasů prsty a snažil se přijít na to, na co to jeho manželka naráží. "Já přece nic neudělal, já- já jeho manželku nezabil, takže já to nepokazil, co bych měl po--"

"VĚNUJ SE MI!" Clarissa byla už vážně unavená jeho kecy a tím, že nemůže získat, co chce, když ho chytla za ramena a začala s ním třást. A pravděpodobně by přidala i nějaké nadávání a výhružky, jenomže do místnosti vletělo jakési brečící dítě, Henry se lekl, vytrhl se a schoval se za ni.


++

"Tatííííí," vyjekla malá holčička. "Sam mi nechce půjčit svoje hračky! Říká, že jsem na ně ještě moc malá a že bych je beztak jenom rozbila, řekni mu, že to není pravda! Já bych je nerozbila, já jsem už velká holkaaaaaa!" protáhla A plačtivě.

Ve skutečnosti dívence bylo teprve sedm a díky své nešikovnosti rozbila naprosto všechno, čeho se dotkla. Samozřejmě potom s pláčem vždy přišla za otcem a naříkajíc ho žádala, aby to zpravil, že ono se to "samo" rozbilo.

"Henry, vždycky Henry," pomyslela si Clarissa.

Proč někdy nemohou děti dojít za ní? Ne, vždycky musí chodit za Henrym. Henry je asi středem světa nebo co. I ona vždycky chodí za Henrym. Oh wow, opravdu všichni pořád chodí jen za Henrym. Henry, Henry, pořád jen Henry! Už ji to neskonale štvalo, cítila se jako vzduch. Ona přeci není vzduch! Ale...zároveň nechtěla, aby její děti chodily za ní. Nejradši by, aby její děti ani neexistovaly. Ale bohužel existovaly, a tak to nejlepší, v co mohla doufat, bylo, že ji nikdy nebudou otravovat, ani po ní nic chtít, ani vedle ní dýchat, cokoliv dělat, že na ni nebudou mluvit, ani si jí všímat, že po ní nikdy nebudou chtít obejmout, podepsat nějakou kravinu do školy (škola je stejně na hovno) a tak dále až do statisíce důvodů.

No jo, jenže nechtěla ani, aby děti chodily za Henrym. Ona je přeci lepší, než Henry. Když je lepší, tak proč musí ti spratci lozit za Henrym?

Clarissa se na svou dceru zamračila a protočila oči.

"Běž si hrát někam ven, nebo co to vy děcka vůbec děláváte, Charlotto," pověděla jí.

"Charlotto mi smí říkat jen táta," odsekla Charlie a vyšpulila rtík.

Clarissa nehodlala svou dceru déle snášet.

"Jak myslíš, Charlotto," pravila ještě a bez ohledu na kohokoliv šla ven si zapálit, aby si zklidnila nervy.

Jak Charlie, tak Henry za ní otočili hlavu. Charlie se v tu chvíli honilo hlavou jen pár věcí. Jedna z nich byla, že její máma je neskonale divná, ale že takoví jsou asi všichni dospělí. Druhá byla, že by si přála být vyšší, než Sam, aby mu jeho hračky mohla prostě vzít a na nic se ho neptat. Potom jí ještě v hlavě hrála melodie, kterou slyšela v pizzerii, ale to vesmír vyhodnotil jako nedůležité a proto tomu nehodlal věnovat pozornost.

Henrymu se honila hlavou spousta věcí. Například to, že neumí komunikovat ani se svými vlastními dětmi a že by byl raději, kdyby chodily za Clarissou, než za ním. Něco mu však říkalo, že Clarissa tento názor asi nezastává. Jedna z dalších myšlenek patřila samotné Clarisse. Přemýšlel o tom, jak málo ji vlastně zná. Zná ji vůbec? Kdo je vlastně ta žena, kterou si vzal? Jediné, co o ní věděl na sto procent, bylo, že o ní neví zhola nic. Neštvalo ho to ale, pouze mírně znepokojovalo. Znepokojovalo ho to spíše hodně. Aniž by to Henry tušil, toto znepokojení se pomalu proměnilo v strach a našlo si permanentní obydlí v koutku jeho mozku. Naštěstí se náhle připlazila ještě jedna myšlenka, jež pomalu nahradila všechny ostatní. Nebyla to ani tak myšlenka jako to bylo spíše "Haló, dávej bacha na okolí!"

"Co si to zpíváš, Charlotte?" zeptal se Henry, když si uvědomil, že jeho dcera si něco pobrukuje.

"Cože?" nechápala Charlie, která se natolik ztratila ve svých myšlenkách, že jí nedošlo, že začala znělku nahlas pobrukovat.

"Něco sis broukala," uvedl Peterson rozpačitě.

"Och, ty myslíš znělku z tvé pizzerie!" vyjasnilo se Charlie po chvíli zadumaného civění. "Jednou ti taky vymyslím znělku! Až budu slavná zpěvačka!" rozzářila se.

Henry se musel pousmát. Ach ten dětský svět, jak je jen jednoduchý a prostý. Kéž by všechno bylo tak jednoduché napořád.

"No ovšem, Charlotte. Budeme tvou znělku hrát pořád a pořád dokola. Vždy oznámíme 'teď bude několik hodin hrát Charlottina znělka' a všichni budou nadšeně tleskat," řekl jí s úsměvem.

"Circus Babyna," opravila ho Charlie.

"Huh?" Henry se na ni nechápavě podíval.

"Budu si říkat Circus Baby. Víš, co je to umělecké jméno, ne?" podezřívavě se zeptala svého otce.

"Ano, samozřejmě vím, co je pseudonym."

Charlotte se na něj podívala pohledem, jakým se normálně koukají pouze holubi a ovce.

"Umělecké jméno, Charlotte, pseudonym je synonymum pro umělecké jméno," upřesnil Henry, když mu došlo, že mluví s dítětem.

Charliin pohled se po tomto ovšem nezměnil a Henrymu chvíli trvalo, než mu došlo, co za chytré slovo řekl tentokrát.

"Synonymum znamená- ale kašli na to," neměl Henry sílu pokračovat. "A teď, říkala jsi, že ti Sammy nechce půjčit hračky? Tak co kdybychom si my šli na oplátku hrát s něčím lepším? Myslím, že v garáží je několik robotů, kteří by rádi měli tvou pozornost."

"Yaaaaaayyyyy!!!" zavýskla dívenka a už se hnala do garáže.

  • * * * *

Mezitím Clarissa venku kouřila cigaretu. Padal sníh, ale překvapivě jí vůbec nebyla zima. Bylo to zvláštní. Ona vlastně skoro nikdy nepociťovala zimu. Tvrdé prostředí dokázalo zřejmě udělat divy, od nepociťování zimy až po promanipulování si cestu na univerzitu. Taky ji to naučilo se nedat jen tak sežrat. Nakonec lidé jsou pouhá zvířata a stejně jako v přírodě, i mezi lidmi existuje jistý potravní řetězec. Ona byla na vrcholu toho řetězce, byla si tím jistá.

"Neexistuje žádný důvod pomáhat těm dole," pomyslela si náhle a myslela to smrtelně vážně. "Když se neumějí zdola dostat sami, zemřou, je to prosté. Silní by neměli pomáhat slabým. Slabí...slabí zkrátka zemřou, není to žádná věda. Tak by to mělo být, tak to příroda chtěla a tak by to měl chtít každý chytrý člověk. Cha, všichni, kteří chtějí někomu pomáhat, to nemohou mít v hlavě v pořádku," zapálila si další cigaretu. "Poslala bych je všechny do blázince."

Najednou Clarissa zaslechla, jak před jejich domem zaparkovalo auto.

"Jaký vůl parkuje takhle?" prohlásila napůl udiveně a napůl s odporem největšího rázu.

Z auta vystoupil William Afton.

"Oh, tenhle vůl," odpověděla sama sobě s povzdechem.

"Dobrý den, Clarisso," spustil William hned, co ji uviděl. "Je H-"

"Ne," odsekla Clarissa.

"Ještě jsem ani nedořekl ot-"

"Ne," opětovala Clarissa palbu.

"Mohla byste mne prosím nechat dom-"

"Ne," zasmála se.

Afton zvažoval, jestli by nebylo rychlejší jí vrazit, navíc ho začínala dost štvát. Ne, ženu přece ani květinou neuhodíš, to znal i William. Navíc pochyboval, že by ze sebe teď vůbec vydal tolik energie, aby mohl Clarissu uhodit.

"Madam, teď začínáte být opravdu-"

"Podívejte se, Aftone," pravila Clarissa tónem, jako by mluvila se psem, který právě provedl něco špatného, a dloubla do Willa prstem, "Já vám to řeknu narovinu. Bylo by skvělé, kdybyste naprosto vypadl ze života mého muže, bylo by míň skvělé, ale ještě pořád fajn, kdybyste přestal přidělávat problémy. Ale víte, co by bylo naprosto fantastické?" zeptala se suše. "Kdybyste byl mrtvý," dokončila ještě sušeji.

V ten moment by každý našel ve Williamově hlavě pouze naprostý chaos, ale zároveň prázdnotu, jelikož jeho hlava se snažila zpracovat, jestli to ta žena myslela vážně a jestli se zhroutit, prostě se sebrat a nevěřícně odejít, nebo jí říct něco od plic a vzpomenout si na to, proč sem vlastně přišel. Nakonec se však jen nadechnul.

"Pšššš," zareagovala Clarissa, když si všimla, že jí z ruky vypadla cigareta a tak začala šátrat po další.

"Já-"

"Pššššššššššš," opět ze sebe vydala a konečně našla v kapse šatů krabičku cigaret.

"To mi připomíná, proč jste v takovémto počasí v šatech?" optal se Afton a byl překvapen, že ho nikdo nepřerušil.

"Ještě nemluvte," skoro zakřičela Petersonová a vrazila si do pusy cigaretu, načež ji zapálila. "Lepší," prohlásila sama pro sebe. "Teď můžete říct, cokoliv, co chcete. Menší upozornění: Jestli vaše vykládání bude delší, než minutu, chytím vás za ten dementní culík, o kterém si myslíte, jak je módní, a dovleču vás až k vašemu autu, do kterého vás násilím nacpu. Mimochodem to auto je hnusné."

"To neuděláte," řekl William s úšklebkem na tváři.

Clarisse ta věta připadala nesmírně vtipná. Ani nevěděla proč. Jen se tomu hlavně nesmí začít smát, sousedi by si říkali, že jí hráblo. Jen se hlavně nesmí smát. Ale k čertu s tím! Clarissa se začala smát. Nemohla přestat. Ta věta byla tak neskutečně naivní.

"Hele, chcete se vsadit?" prohodila stále za smíchu.

"O takové věci se nesázím. Každopádně proč jsem tu. Koukejte, možná se vám už od Henryho doneslo, že, eeeh, že jeho návštěva zkrátka neproběhla zrovna…ideálně," William změřil Clarissu pohledem, snažíc se odhadnout, jestli o tom něco ví, nebo ne.

"Jak ne ideálně?" hrála Clarissa schválně hloupou.

"…Vy víte, o čem mluvím," odhadnul Will.

"Che, lituju, avšak nemám nejmenší tušení, co můžete mít na mysli," Petersonová dál předstírala, že nic neví.

"Vážně chcete, abych to řekl, co?" Afton složil hlavu do dlaní. "Dobrá, tak já to tedy řeknu, já…já jsem možná, v afektu vzteku, mohl Henryho lehce praštit, ale jsem tu, abych-"

"Možná? Lehce? Specifikujte, než budete pokračovat," pravila Clarissa a dramaticky popotáhla z cigarety.

Will začal přemýšlet, jestli nemá vážně raději odejít.

"Ježíši…Ano, přiznávám, když mne Henry navštívil, v záchvatu vzteku jsem uhodil ho a taky stěnu ve svém domě. Stěna ovšem nemá modřinu a také mne nemůže nenávidět, tudíž té se omlouvat nemusím. Přišel jsem se sem omluvit Henrymu a byl bych rád, kdybyste mi prozradila, jestli je doma," pravil rezignovaně.

V Clarisse začal bublat vztek. Tak on se chce omluvit. No skvělé, to se jí zdálo přímo skvělé. Měla chuť jít si sehnat pistoli a toho debila s culíkem zastřelit. Omluvit, prý omluvit. To poslední, co chtěla, bylo, aby se ten retard jejímu manželovi omlouval. Její ruce se automaticky zatnuly pěsti. Vypěstovala si reflex při sebemenším náznaku vzteku zatnout pěsti. Byl to celkem užitečný reflex, zvláště pokud se chystala praštit nějakého idiota.

"Aftone, pokud se okamžitě seberete, je šance, že vás nezmlátím do kuličky," cigaretu vyplivla do sněhu. "A přiznejme si, že zmlátit vás do kuličky je pro mne naprosto realistické, jsem skoro stejně vysoká jako vy a s jistotou silnější, než vy."

"Clarisso-"

"Neříkejte mi mým křestním jménem!" rozkřikla se přes celé sousedství. "Navíc vaše minuta už uplynula," zasupěla a znenadání Williama doopravdy popadla za culík.

"Ženská, co to sakra děláte?! Au, proč vůbec máte takovou sílu?! To zvedáte náklaďáky nebo mrakodrapy nebo co pro Boha?! Au, já vás varuji, nechte toho!" hulákal Will, když s ním Clarissa smýkala jako s hadrovou panenkou.

Když se konečně zmohl na něco jiného, než na vyhrožování a nadávky, popadl Clarissu za ruku a strhnul ji na zem.

"Jau," prohlásila Clarissa nezúčastněně, vstala a otřepala se. "Ok, oficiálně na vás kašlu. Jste jen patetický lůzr, kterému hráblo, protože mu zemřela manželka! Boohoo, tak máte city! Ano, jste jen děsně skleslej z toho, že nějaká nána, kterou jste si vzal, je mrtvá. Jak roztomilé. Popravdě…přeju jí být mrtvá, je to lepší, než být s vámi. Zeptejte se její matky, na telefonu vyzněla spíš, jako by byla ráda, že už vás její dcera nemusí snášet," pichlavě zakončila konverzaci. "A teď jedu za milenkou," pravila jen tak sama sobě.

Clarissa na nic nečekala, nasedla do svého auta stojícího opodál a nastartovala ho.

* * * * *

Klub U Mrtvého psa byl otevřený čtyřiadvacet hodin denně a sedm dní v týdnu. Clarissa to věděla, protože se tam často scházela s jednou speciální osobou.

"Chichichi, speciální. Jo, speciální rozhodně je," prolétlo Clarisse hlavou a usmála se.

Zaparkovala před klubem auto a vešla dovnitř. Její milá vždy sedávala vzadu ve VIP loungi. Jít sem byla sázka na jistotu, když chtěla Annu vidět, trávila zde většinu dne. Jaké lepší místo pro konverzaci, než mafiánský podnik, že? Clarissa přešla až k vyhazovači, co stál před vstupem do VIP zóny.

"Ah, paní Petersonová, jdete za Annou Whiteovou?" ujišťoval se vyhazovač, který ji již dobře znal.

"Ne tak nahlas, mohla by vás slyšet Anna. Vždy slečna Rabbitová, nikdy ne paní Petersonová, už si to zapamatujte," zašeptala Clarissa směrem k němu.

Vyhazovač slušně pokýval hlavou a pustil Clarissu dovnitř. Ta se rozhlédla a v davu lidí bleskově našla Annu. Seděla na pohovce v rohu místnosti s nějakými muži, podle ohozu a celkového stylu to byli pravděpodobně kolegové Anny. Zrovna jim vysvětlovala něco na plánu města, který byl položen na stolku před pohovkou.

"Hej, Anno," ozvala se Clarissa, když přišla až k ní. "Jak se dnes má má oblíbená mafiánka?" s úsměvem na rtech mrkla a luskla prsty.

"Clariiiiiiiiiiii!!!" zapištěla Anna a stůl nestůl se vrhla Clarisse kolem krku.

Mafiáni sedící na sedačce si vyměnili pohledy, které se nedají jen tak snadno popsat. V hlavách mafiánů byste momentálně našli asi zmatení, překvapení, a zároveň pro ně velmi lákavou představu toho, že možná uvidí lesbickou líbačku. Nakonec zvítězila ta představa a jejich pohledy to daly znát. Mafiáni jsou vlastně tlupová zvěř - též se dorozumívají univerzálním jazykem a spojuje je pouze jedna mysl, vlastní mozky mafiáni nemají.

"Pánové, nejsem si jista, jestli už jsem měla tu čest představit vám svou partnerku Clarissu Rabbitovou, tak vám ji představuji teď!" pravila vesele a vlepila Clarisse polibek.


"Anno, no tak, ještě těm svým kolegům dáš náměty na sny," upozornila Clarissa napůl žertem, když se jí zazdálo, že ti mafiáni se dívají nějak moc upřeně.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama