Auberdżiňáci x3

22. října 2017 v 15:29 | Šnek & Vokádo!!!1! |  Vrajtnk
Začal jsem procitat do nasládlého štípavého smradu zvratků. Do tváře mě tlačila studená podlaha, celé moje tělo bylo ztuhlé a v podivné nepřirozené pozici. Pokusil jsem se narovnat, ale nešlo to. Něco na mě leželo. Nebo spíš někdo, uvědomil jsem si, když se moje mlhavé vidění trochu zaostřilo. S nekřesťanskou námahou jsem ze sebe odvalil nahé tělo nějaké osoby neznámého pohlaví a věku a posadil se. Nacházel jsem se ve špatně osvětlené místnosti bez oken, asi dvacetkrát třicet metrů velké. Na zemi se tady válelo minimálně osmdesát dalších lidí, někteří oblečení, někteří ne.
Co se tady stalo? Kde to jsem? A kdo vůbec jsem?
Pohlédl jsem dolů na své ruce. Bledá kůže byla pokryta nekonečnými znaky, blíž k zápěstí a na hřbetu se z ní stávala úplná temnota. Třásly se.
A tak jsem tam seděl na zemi jako ztracený Adam, jenom matně vnímající svoje vlastní myšlenky, než jsem uslyšel hlas. Nemluvil nějak nahlas, spíš šeptal, jakoby nemohl víc, ale i tak to moje uši brutálně zranilo.
"Hele, Xantík se probral."
Otočil jsem se, hlava mi třeštila, abych uviděl vysokého týpka, opírajícího se o zeď. Na hlavě měl obří růżovo-fialový drdol a v ruce telefon, jeho ledově modré oči podlité krví se dívaly přímo na mě. V tu chvíli se mi to začalo vracet.
Xander Newgate, kytarista. Kapela Aubergine. Těžká hudba. Doupě. Devatenáctá úplňková párty. Chesterova metoda rozprašování omamných látek. Ten člověk přede mnou byl Cyprián, zpěvák, můj dlouholetý kamarád.
Chvíli jsem ještě nepřítomě zíral na jeho nemocně vypadající obličej, než jsem se pomalu postavil. Moje nohy mě jenom tak tak unesly.
"Chlape-"
V tu chvíli jsem ucítil v krku horké sliny a stihl jsem se jenom předklonit a oddělat si rychle vlasy z obličeje, než obsah mojeho žaludku vyletěl k zemi. Matně jsem vnímal, jak růžovovlásek jemně chytnul moje vlasy a odtáhnul je na záda. Po třech nechuných vlnách bylo po všem.
"Do prdele..." zasténal jsem tiše, můj hlas přitom divně přeskočil a já cítil, jak se třesu.
"Pozvracel sis fanouška." komentoval Cyprin. Pohled mi ujel dolů, na nějakého nahého kluka, co ležel přímo v dráze mojich zvratků, także většina mojeho žaludku právě teď leptala jeho záda, ale popravdě mě to teď vůbec nezajímalo. A on taky nevypadal, že si něčeho všiml. Uslyšel jsem zpoza sebe nějaký šustivý zvuk a následně mi Cyprián něco vecpal do ruky.
Když jsem si uvědomil, že je to papírový kapesník, zakňučel jsem něco, co mělo připomínat poděkování, a utřel si pusu. Potom jsem ho hodil na toho týpka, kterého jsem před chvíli poctil svými nedotrávenými zbytky potravy, protože už to bylo stejně jedno.
"...a nohy." dodal zpěvák po chvíli a já si teprve všiml, že v tom stojím, a zároveň přišlo s pohledem na moje bosé nohy plné uvědomění, že na sobě nemám vůbec nic.
Udělal jsem vratký krok dozadu, abych nestál v té odporné hmotě, a potom jsem vzhlédl k Cypriánovi. Cítil jsem se hrozně, a stejně hrozně jsem musel i vypadat. Styděl jsem se.
"C-cyprine, neviděl jsi někde... Moje oblečení?"
"Náhodou jo, ale nebylo moc použitelné... Ches je už venku, můžu ti pro něco skočit, jestli chceš."
Chtěl jsem odpovědět, ale moje kouřem poničené plíce to nezvládly a já dostal dlouhý bolestný záchvat kašle. Skrčil jsem se v bolesti a dal si ruku před pusu. Proč tohle vůbec dělám? Co mě tady drží? Proč jsem raději nezůstal ve škole a neměl teď normální život?... Když to trochu polevilo, potichu jsem mu přikývl, neodvažující se otevřít pusu.
On mi věnoval unavený úsměv, otočil se a odkulhal ke dveřím, které otevřel a prošel, vpouštějící do místnosti ostré denní světlo. Opřel jsem se o zeď a opatrně vydechnul. Obvykle jsem byl ten, komu oblečení na těle zůstávalo... Obvykle jsem se budil poslední. Obvykle mi bylo méně zle.
Ucítila jsem, jak mi opět naskočilo vědomí. Od končetin směrem k trupu se mi postupně vracel cit do těla a já se otřásla zimou. Zároveň mě zasáhla prudká bolest hlavy a také břicha. V zadní části spodní čelisti, kde jsou slinové žlázy, jsem cítila podivný tlak a taky se mi začalo tvořit nadměrné množství slin. Tenhle pocit dobře znám, budu zvracet. Prudce jsem se vymrštila do sedu a sliny jsem co nejvíc polykala, abych tomu zabránila, ale to se mi bohužel nepodařilo. Najednou se mi převrátil žaludek a všechen jeho obsah skončil na nohách nějakého náhodného člověka, co ležel vedle mě.
Hřbetem ruky jsem si utřela pusu a ještě párkrát zakašlala. Potom jsem si byla jistá, že už to mám, aspoň prozatím, za sebou. Otráveně jsem zamručela a posunula jsem se kus dál od té odporně páchnoucí břečky.
Pokusila jsem se postavit. Prvních pár pokusů skončilo nezdarem, avšak, já se nevzdávala a brzy jsem už stála na svých vratkých hubených nohou. Celá jsem se třásla. Jak zimou, tak vyčerpáním. To jsme zase celou noc pařili? Vzdychla jsem. Ne, že bych naše pařby neměla ráda, ale-
Najednou jsem si něco uvědomila. Zachvátila mě panika a na čele se objevily studené kapičky potu. Začala jsem se zběsile rozhlížet.
Kde je kytara?
Moje baskytara je a vždycky byla celý můj život. Miluji ji snad víc než sama sebe a bez ní bych si nedokázala představit žádný okamžik mého života.
Očima jsem zalétla k pódiu. Uf, byla tam. Stála, hezky opřená ve stojánku a odpočívala. Tak hrozně moc se mi ulevilo, že je mé zlatíčko v pořádku. Nahlas jsem si oddechla a možná právě tento zvuk přilákal pozornost dvou mužů, kteří stáli opodál.
,,Helemese, kdo se probral!" zazubil se vysoký muž s růžovo-fialovým drdolem, který se opíral o stěnu a široce se zubil. V zápětí se mým směrem otočil i druhý kluk s černě obarvenými vlasy, které mu volně splývaly až někam pod ramena. Byli to moji kamarádi a spoluhráči v kapele, Cyprián a Xander.
Pokusila jsem se o úsměv, ale vyšel z toho jen nějaký podivný škleb. Neměla jsem dost energie na něco podařenějšího. Bylo mi pořádně šoufl a jediné, co jsem si teď přála, byla měkká postel a sklenice studené vody.
,,Ahoj, kluci," zachrapěla jsem.
Xander na mě upřel ustaraný pohled. ,,Klaudie!" Zdálo se, že má o mě starost, ikdyž sám nevypadal o moc líp.
Znovu jsem se pokusila o úsměv a tentokrát se mi povedlo. Mohly za to Xanderovy oči, protože místo toho, aby se dívaly do těch mých, neposlušně klouzaly po mém těle, které si se zájmem prohlížely. To, jak se to Xan snažil zamaskovat, bylo tak vtipné a roztomilé, že se prostě nešlo nad tím neusmát. Se stejným pobaveným výrazem svého kamaráda pozoroval i Cypri.
Pomalu jsem se vrávoravým krokem dostala až k nim, přesněji ke Xanderovi, protože stál blíž, a opřela jsem se o něj. Byl to tak úlevný pocit, odložit část váhy svého těla na někoho jiného. Xander sice nebyl zrovna vhodná osoba, protože se sám sotva držel na nohou, ale má mě moc rád na to, aby si stěžoval.
Uvelebila jsem se hlavou na jeho hrudi a udělala spokojený zvuk, když jsem se víc přitulila k jeho teplému tělu. Pořád mi byla zima, ale už jen trochu. Zavrtěla jsem se, když kolem mě Xander zaraženě ovinul své paže a začal mě hladit na zádech. Přejížděl prsty po mém tetování hada a já si tu pozornost náramně vychutnávala.

Bylo to tak příjemné. Zavřela jsem oči a užívala jsem si blízkost toho kluka, který sice smrděl po všem možném, ale aspoň byl měkký a teplý a byla to jediná věc v okolí, ke které se dalo takhle přitulit, teda, pokud nepočítám Cypriána, ale ten na tom byl se smradem podobně. Cítila jsem na svých zádech jeho pohled, ale ten mě momentálně nezajímal. Potřebovala jsem se k někomu prostě přitulit.

†¹⁴ⁿ#;@(((( ; 0))))

Nebyl jsem si úplně jistý, jestli si svojí kompletní nahoty ještě nevšimla, nebo jí to bylo úplně ukradené, nicméně já byl v té chvíli pěkně rád, že už jsem měl kalhoty. Naprosto jasně jsem cítil její nahé ňadra, otírajicí se o moje břicho, její vřelý dech na mé hrudi. Ne, Xandere. Žádné špinavé myšlenky. Zapomeň na to. Opatrně jsem položil ruce na její záda a zoufale vzhlédl k Cypriánovi, ale ten se jenom velice pobaveně šklebil.
"Notak..." zakňučel jsem. Chtěl jsem ještě něco doplnit, ale už nebyla možnost, vzhledem k tomu, že někdo blízko v hromadách lidí začal hrozně hlasitě kašlat a tím odvedl veškerou jeho pozornost.
Osoba seděla čelem k nám, nicméně podivně se hrbila a obličej měla v dlaních. Já byl v tu chvíli uż docela při smyslech, tak mi docela rychle došlo, že ten týpek je od nás. Ty na bílo obarvené vlásy se nedaly s ničím splést.
Newt. V naší skupině neměl úplně jasný nástroj, vzhledem k tomu, że hrál snad na všechno, na co se dalo, ale obvykle to byly klávesy. Taky občas skládal, ale co si budeme nalhávat, nejlepší bylo stejně to, co vytvořil Cyprin.
Ztuhnul jsem, když se zelenohnědé oči obrátily k naší trojce. Vypadalo to, jakoby brečel. Mezi bolestným kašlem zněly podivné zlomené sípavé vzlyky, jeho oči se leskly, jak je upíral přímo na mě. Nicméně potom se narovnal a já si uvědomil, že nebrečí, ale směje se. A potom jsem si uvědomil, že se ten malý hajzl směje mě.
Už jsem chtěl dát najevo svou podrážděnost a ublíženost nějakým náhodným výkřikem, když tu se najednou Newt předklonil a začal hlasitě zvracet.
"Doufám že se udávíš." zavrčel jsem a přitáhl si nevědomky blíž Klaudii, s čímž jsem si znovu připomněl její prsa. Byly tak měkoučké a teploučké a jemné a byly tak blízko a já je viděl nebo dokonce cítil stokrát, ale i tak mi jejich blízkost vždycky zvedala tlak. A taky něco jiného. Cítil jsem krev v mojem obličeji. Tohle všechno bylo tak.... Trapné. A dost, řekl jsem si.
Bez nějakého většího dívání se jsem chytl moje triko, které bylo od té doby co ho sem donesl pověšené na našem růžovovlasém zpěvákovi, a přetáhl ho Klaudii přes hlavu, končetiny nekončetiny.
Nespokojeně se zavrtěla, protáhla ruce rukávama a zase mě obejmula. Jak jinak. Vzdychl jsem a opatrně ji vzal do náruče. Teď už se to dalo vydržet... Přitulila se ke mě jako malé dítě a já mohl pozorovat její obličej... Maličko červené tváře, malý stříbrný kroužek v nose, několik náušnic, byla bledá, jak jí bylo zle, krátké černé vlasy rozcuchané víc než obvykle, rty měla mírně pootevřené, jakoby čekající na polibek. Skoro jsem cítil ty pobavené pohledy na svém těle. Ne, nebudu se ohlížet. Ať jdou do prdele. Dneska ne.
"Dobré ráno, lidi." stejně jako Newt a Cyprin jsem se otočil po hlase na muže s rouškou přes pusu. Klaudii vůbec nezajímal, choulila se u mě v náruči a nevnímala svět.
"Bré, strýčku." bělovlásek, celý zelený, vzhlédl od podlahy ke staršímu muži a široce se zazubil. I přes to, že z nás vypadal nejhůř, na rukách měl krev a očividně mu někdo šlápl na obličej, vypadal v dobré náladě. Vżdycky mě to překvapovalo. Když jsem se budil já, vždycky bych si nejraději sbalil svojich šest švestek a šel pracovat do nějakého podprůměrného fastfoodu nebo kopat kanály, nezáleželo na tom, hlavně abych byl co nejdále od tichle šílených, sjetých, podivných existencí, pryč od téhle prokleté skupiny, pryč z toho ohavného smradu a dýmu. A ani ostatní nevypadali moc nadšení z pozvraceného nebo chybějícího oblečení, modřin, bolehlavu a hrozného okna. Ale Newt ne. Newt byl vždycky dobře naladěný.
"Ahoj Chestere..." zamumlal jsem k našemu organizátorovi.
"Myslím, že budeme do příště muset trochu doladit 'Loď' a takovou tu novou. Lístků bylo víc než obvykle, což je po tom dlouhodobém klesání docela fajn. Taky jsme asi rozbili jeden reprák. A pokusil se sem propašovat týpek s revolverem, zase. A docela přemýšlím o tom, že bych trochu změnil složení toho plynu." muž se zarazil, protože mu nejspíš došlo, že jsme celou noc skákali a ječeli v pro nás naprosto neznámých drogách a nikoho to právě teď ani trochu nezajímá. Promnul si kořen nosu.
"Dobře, sbalím vám nástroje a oblečení, co najdu, vy zatím vytáhněte Valeriana z té popelnice." otočil se a rozešel se k pódiu.
Klaudie ožila, prudce se vymanila z mojich ruk a vysprintovala za ním, aby náhodou nebyl u pódia dřív než ona. Bylo jasné, že to je její baskytara, co ji takhle prohnalo. Nenechala si na ni sáhnout. Dokonce s ní byla v manželství. Normálně nosila prstýnek, kteréhož dvojče viselo na provázku, uvázaném na hlavě téhle kytary.
Chvíli jsem se za ní lítostivě díval. Proč pro ni znamená ten nástroj víc, než všichni její kamarádi? Proč pro ni znamená víc, než já?...
Raději jsem utnul vlak tichto myšlenek a rozešel se za klukama, zachraňovat posledního člena skupiny. Vždyť by to bylo vážně špatné, žárlit na kytaru.
Stihla jsem to. Předehnala jsem toho dědka, který mi chtěl ukrást moji milovanou a vyskočila jsem na pódium. Stála tam. Nepoškozená, nádherná jako vždy. Vzala jsem ji něžně do náruče a políbila na hlavičku.
,,Tak pojď, jdeme domů, krásko," zašeptala jsem jí a usmála jsem se. Byla tak hrozně roztomilá. Nemůžu se na ni vynadívat.
Šla jsem do šatny a uložila jsem ji spolu s jejími věcmi do obalu.
,,Odpočiň si, zlatíčko. Měli jsme za sebou dlouhý a namáhavý koncert." Pohladila jsem přes obal její bříško a hodila si ji na záda.
Najednou jsem uslyšela bolestný výkřik. Nesl se snad celou budovou a znělo to vážně děsivě. Dokonce mi přeběhl mráz po zádech. Kdo to mohl být?
Vyběhla jsem zpátky na pódium, ze kterého jsem viděla i na celý prostor pode mnou. Chvíli mi trvalo, než jsem zdroj mezi těma mrtvolama, co se válely po celém Doupěti, našla. Členové kapely Aubergine stáli kolem modré plechové popelnice na odpadky, která se potácela na dvou vratkých černých nožkách v roztrhaných špinavých ryflích a ječela:,,Sundejte to ze mě, pomoc!"
Netrvalo mi dlouho, než mi došlo, že je to Valerian, poslední člen naší povedené hudební skupiny. Chudák v té popelnici nejspíš uvízl a kluci se ji teď snažili z něj urvat. Jenže Valimu se pletly nohy a celá tato akce vypadala hodně nebezpečně.
Newt chytil Valeriana za nohy a Xander s Cypriánem se mu snažili tu popelnici stáhnout z těla.
,,JAU, NEROZERVĚTE MĚ NA DVĚ PŮLKY, VY KOKOTI!" řval Vali. Nejspíš ho to muselo dost bolet. Chudák, zasloužil by si obejmout.
Přišla jsem blíž, když ho kluci zrovna pokládali na zem.
,,To nejde, je tam seklý," frustrovaně zavrčel Cyprin a poškrábal se na zátylku.
,,Ale já nechci zůstat v tom krámu navždy," fňuknul hlas v popelnici a zdálo se, že brečí. Usoudila jsem, že potřebuje uklidnit, a tak jsem obejmula jeho nohy, abych ho utěšila.
,,Klaudie?" ozval se Vali zase. Poznal mě. A kdo by taky ne. Takovýmto způsobem objímám jen já. Usmála jsem se. ,,Neboj se, Vali," pohladila jsem ho po noze. ,,Vyřešíme to." Byla jsem na sebe pyšná.
,,Ustupte, prosím," ozval se najednou hlas za mnou. Otočila jsem se. Byl to Chester a v ruce držel velkou oranžovou motorovou pilu. Vytřeštila jsem oči. To snad ten chlap nemyslí vážně! Teď jsem byla fakt ráda za to, že nejsem Vali. Ten se teď může radovat maximálně za to, že neví, co zachvilku přijde.
,,Ty vole!" vyprskl Newt a rozesmál se. ,,Strejdo, ty se nezdáš!" Nechápala jsem ho. To si neuvědomuje, že se jeho kamarádovi opravdu může něco stát?
Xander vypadal, jakoby se modlil. Věděla jsem, že není věřící, jak by taky mohl, že. Ale teď nejspíš doufal, že tam nějaký Bůh opravdu je a Valeriana ochrání.
Cyprin nehnutě stál a snažil se zachovat kamennou tvář, ale poznala jsem, jak zatíná zuby.
No a já jsem držela Valiho okolo kotníku v naději, že mu to nějak pomůže.
Chester se přiblížil se svojí motorovkou až k němu. ,,Valeriane, drž se co nejvíc dole," nakázal mu.
,,Co chcete udělat?" zeptal se Vali. V tom jeho hlase byl slyšet strach, Chesterovi tak úplně nevěřil. A já se mu ani nedivila, ten týpek míval občas dost šílené nápady.
,,Nelekni se," upozornil Valeriana Chester těsně předtím, než motorovku zapnul. Potom se místností rozezněly hlasité zvuky motorové pily, které probudily nejednoho spícího fanouška. Všichni Aubergiňáci sebou cukli.
,,CO TO JE, DO PRDELE, CO TO JE?!" řval Vali. Chudák úplně panikařil.
,,Newte, Cyprine, podržte ho tady, a ty Klaudie a Xane za nohy, nebo mu ublížím," rozkazoval Chester.
,,SAKRA, NE, PŘESTAŇTE!" Vali se snažil se sebou lomcovat, ale drželi jsme ho příliš pevně. Bylo mi ho tak hrozně moc líto. Co když se to opravdu nepovede? Co když ho Chester rozřeže?
Přiskočila jsem před něj. ,,Ne, nedělej to! Je to moc nebezpečné."
Chester si povzdechl. Měl výraz někoho, kdo se nehodlá naprosto ničím nebo nikým zdržovat, když už se rozhodl. ,,Ale Klaudie. Nemáme jinou možnost. To ho chceš v tom krámu nechat?"
Přes řhmot motorovky ho nebylo skoro slyšet, ale přesto jsem vstřebala to, co řekl. Měl pravdu. Jiné a zároveň lepší řešení zatím nikdo nenalezl. Tiše jsem podřízeně zakňučela, a jinak beze slova jsem mu vyklidila pole.
Začala jsem Valiho hladit po noze, abych o aspoň trochu uklidnila. Celý se třásl strachy a křičel. Snad bude na konci v pohodě. Už jsem se taky pomalu modlila k Bohu.
,,Připrav se, Valeriane," řekl Chester. Mezi obočím se mu objevila vráska soustředěnosti. Dokonce i Newt už vypadal nervózně, jakoby ho někdo vyměnil. Po smíchu a srandičkách už nebylo ani stopy. Taky se bál o svého kamaráda.
Chester se s motorovkou přiblížil až těsně k plechu, ze kterého byla popelnice vyrobená. Ozval se skřípavý zvuk, když ho pila rozřízla. Představila jsem si, jak se takhle zabořuje do Valiho masa a musela jsem se kousnout do rtu. Určitě jsem nebyla sama, koho to napadlo. Všichni jsme měli kyselé obličeje a hrozně jsme doufali, aby se našemu kámošovi nic nestalo.
,,Vydrž to, brácho," slyšela jsem Newta šeptat.
Chester takhle uřezal celou jednu stěnu popelnice. Tu, která byla nahoře. Všem se nám ulevilo, když jsme uviděli sice k smrti vyděšeného, ale naprosto nepoškozeného černého chlapce. Byl celý špinavý, od zvratků a různých dalších odpadků, jeho oblečení bylo roztrhané a na rukou měl krvavé šrámy, ale jinak byl naprosto v pořádku. Krčil se tam jako vyplašená pozvracená kočka.
S větším použitím síly už se ho klukům podařilo dostat ven. Okamžitě se sesypal na podlahu a rozplakal se. Chudáček, musel být v šoku. Byla jsem tak ráda, že je venku a zároveň jsem cítila povinnost ho utěšit, a tak jsem ho objala. Okamžitě si mě přitáhl k sobě. Smrděl víc než Xander a Cyprián dohromady, ale hlavní pro mě bylo, že je celý.

Vyhledala jsem Xana očima. V jeho výrazu se mísila úleva, a nějaké další pocity. Po chvíli jsem poznala, že je z něčeho znechucený.
Vtom jsem si uvědomila, že mám jeho do teď čisté tričko, než jsem s ním objala Valeriana, co právě vylezl z poblité popelnice. Ups. A taky jsem si uvědomila, že kromě toho trička na sobě nemám vůbec nic jiného, dokonce ani kalhotky. Podruhé ups. Měla bych si sehnat oblečení. Ale teď hlavně utěšit Valiho. Potřebuje mě.



KAGKI šneček ŠE ĎEŠNĚ MČ TĚŠÍ AŽ TO BUĎE PÍŠENČKONÁT, A BUDE TO DÁVIČKAT NA WADDDPADÍŠEK A BXJSKSHAKYBAKSBAKSBABSBJSSNJSAJSHDHAJAJXNANKYBAKSMAX
Ale vokádo Frofrocina bude pryčínek na prázdnikky a Gagagaki je sm7ňtňoučký !! Bbbbb 77777-7-
Also Tom je roztomilý a chci si ho nechat.
...


Dostal jsem Harubolu
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama