Cena duduudududududuuduudud ; )))

22. října 2017 v 15:24 | Šnek |  Vrajtnk


Hdnnss

Seděl na střeše a sledoval obláčky cigaretového kouře, utíkající mu z pusy. Obloha byla šedá, podivná dusná atmosféra obklopovala tenhle dům. Přes hustou deku mraků nebylo poznat, kde se nachází slunce, jaká je denní doba, jestli ráno nebo večer. Ne že by na tom záleželo. Na ničem nezáleželo. Mohl by třeba z té střechy skočit a vůbec nic by to nezměnilo. I když... Nahlédl dolů. Bylo to pouhé jedno patro. S jeho štěstím by si maximálně tak zlomil ruku a potom by ho Tom zmlátil, jelikož si pokusil něco udělat. V podstatě ho nutil žít.
Povzdechl si a popotáhl. Byl to hrozný život. Jeho obvyklý den zahrnoval vyhýbání se jeho novým "rodičům", týrání, sledování Hortenzie a Viktora, jak si to rozdávají, nucené zabíjení nebo mučení úplně cizích nevinných lidí a zasraného si to užívání a následného dlouhého umírání pod tíhou svého vlastního svědomí. A i tak se cítil víc naživu než kdykoliv jindy. Když se na to tak z dálky díval, bylo to, jakoby mu celý jeho život něco chybělo. Jakoby něco nesedělo správně, jakoby tady bylo něco skrytého, něco navíc, co by ho nikdy nenapadlo udělat, něco, bez čeho nebyl kompletní, i když se to přímo příčilo jeho jiné složce. Miloval a nenáviděl Vikitoma za to, že mu to ukázal, že mu odkryl jeho pravou podstatu, tenhle zvráceně nádherný svět za zrcadlem.
Pohlédl na cigaretu ve své ruce. Nikdy nechtěl začít vážně kouřit, i když si i ve svém předchozím životě občas dal. Neviděl v tom nic dobrého. Člověku to žere peníze, smrdí a brzo umře. Teď pro něj byl poslední bod víc výhodou. Takhle se mohl zabít bez toho, aby to někdo řešil... Pokusil se vyvolat pocity, které míval vždycky, když se takhle díval na cigaretu ve svých rukách. Znechucení, vinu, intenzivní pocit špatnosti. Necítil to. Necítil nic. Všechny ty pocity související se svědomím byly pryč. Zůstalo jenom něco v pozadí, jakýsi podivný, nejasný šum. Byl by rád, kdyby se to dalo nazvat prázdnotou, že zůstala jenom prázdnota v jeho srdci, jak poeticky by to jenom znělo, jenomže takhle to nebylo. Byl plný života, jako mladý stromek, který někdo zrovna zalil. Děsil se toho, děsil se, že zmizí i poslední zbytky empatie, kterou měl a jeho zvrácené choutky, jeho přirozenost, udeří v plné síle.
Do jeho mysli se vkradla vzpomínka na jeho první oběť. Vůbec se nebránil, naopak, ještě ji popohnal. Ano, Axeli, ciť se špatně, lituj svých činů. To bylo to, co chtěl cítit. To je to, co Tom chce, abych cítil, uvědomil si a složil hlavu do dlaní. Ano, přesně... Jeho malý, roztomilý bratranec... Černé, věčně rozčepířené vlasy, hnědé oči, plné strachu, bolesti. Ten jeho výraz, když do něj řezal. Křičel, prosil, ať toho nechá, brečel. Ale on nepřestal. Zaprvé nemohl, protože měl nad zády bič, za druhé se mu to neskutečně líbilo. Nenáviděl se za to. Nenáviděl se za to, že když ho pomalu svlékával z kůže, Vikitom jenom z povzdálí sledoval a spokojeně, zvráceně se usmíval. Nenáviděl se za to, že to navrhl on sám. Nenáviděl se.
Cítil, jak se mu do očí tlačí slzy. Ano, Axeli, trp... Zasloužíš si trpět. Udělal jsi tolik špatných věcí... Bylo téměř úlevné, jak mu ten hrozný pocit zaplavoval mysl... Ještě pořád se cítil vinný, jeho svědomí stále ještě nezemřelo, i když viděl, že už pomalu podléhá. Pokaždé, když si tuhle vzpomínku přivolal, bolela méně, než minule. Bylo jenom otázkou času, než ho to, že zabil někoho mu tak blízkého, přestane úplně vadit. Pokaždé, když někomu ublížil, když někoho zabil, umučil, bylo to jednoduší než předtím. Bylo jenom otázkou času, než se z něho stane monstrum, kterému to přináší pouze a jenom uspokojení, nekončící slast. Bude jako... Jako Tom... Vždyť mu to už i řekl sám. Spoustukrát. Že je špatný. Že je zvrácený, že je jako jeho mladší já... Že má potenciál...
Zvedl hlavu, když uslyšel tlumený rozhovor před dveřmi. To se Vikitom loučil s Hortenzií. Tu kurvu každý chtěl a ona chtěla všechny. Axel na ni měl podobný názor jako Tom, ale Viktor se kolem ní choval jako zamilovaný puberťák, neschopný ovládat svoje hormony.
Měla dokonalé tělo a oblečená byla do věcí, které se snad ani nedaly popsat jako oblečení, jak krátké byly... Ještě naposledy se otřela kozama o jeho obličej a následně se vydala pryč, do lesa, přičemž výrazně kroutila zadkem. Axel ji nenáviděl z celého svého srdce. Doufal, že jednou jí bude moct do té její obří prdele narvat rozžhavenou kovovou tyč s ostny a zatlouct jí tam nějakým dobrým kladivem až po úplný konec skrz její celé tělo a potom jenom sledovat, jak pomalu umírá v hrozných bolestech... Tohle se ale nikdy nestane, to věděl. Ta svině pekelná by se nenechala, ani kdyby mu to Tom dovolil, což nedovolí, s tím vším, co ona dokáže.
Ještě dřív, než zmizela z dohledu, svůj pohled upřel na muže před dveřmi. Zatím co u Horty to bylo jasné, jeho pocity k téhle osobě byly dost složité. Ohledně jako Vikitom celý. Občas přemýšlel nad tím, jestli by se měl nazývat tímhle dlouhým jménem, jestli by se nad ním mělo přemýšlet jako nad jedním člověkem. Vždycky došel k tomu samému závěru - ne. Jediné, co Viktora a Tomáše Hammerovi spojovalo bylo jejich tělo. Měli kompletně odlišné chování, myšlení, řeč těla, tón hlasu, styl chůze, názor na svět, vztahy, koníčky, oblíbené věci, dokonce ani stejnou rukou nepsali. Tom byl ten, co to vedl, vysoce inteligentní sadista bez emocí a svědomí. Vždycky měl plán bez sebemenší skuliny, vždycky měl jasný cíl, a pokud ne, sledoval vás skrz Viktorovy oči, ztrácející se ve svém vlastním, zvráceném světě, přemýšlející jaký by ten následující mohl být. Viktor byl jeho pravý opak. Zdálo se, že nevydržel chvíli na místě, byl hlasitý, skoro až dětinský, a velice lehce se rozrušil. Bez myšlení se po hlavě vrhal do věcí, na které by normální člověk ani nemyslel, choval se podle toho, jak to zrovna cítil, což z něj dělalo skvělý terč Tomovy manipulace. Možná byl Viktor pitomý, choval se jako děcko a Tom ho ovládal jako loutku, ale hej - alespoň byl schopný cítit i něco jiného než radost z cizího utrpení.
Axel pozoroval blonďatého muže, jak obmotal ruce okolo svého těla. Neviděl mu do obličeje, ale jenom to, že tam ještě stál, jenom tohle malé gesto osamělosti, odhalilo Viktora u kontroly. Zavál studený vítr a prohrábl jeho vlasy. Začíná pršet, uvědomil si černovlásek, když začaly dobné kapky deště dopadat na jeho obličej. Viktor se otočil a pomalým loudavým krokem se rozešel zpátky do domu. A to byla ta chvíle, kdy si Axel uvědomil, že by stačil jediný Vikitomův pohled nahoru a byl by prozrazen. Trochu se pod tím uvědoměním přikrčil, jakoby si myslel, že mu to pomůže.
Prosím, nevšímej si mě, prosím, nevšímej si mě...
Muž pod ním se zastavil.
"...kde?" odpověděl tiše na Tomovu neřečenou otázku, a potom obrátil svoje heterofromní oči na černovláska na streše.
Sakra.
Axel nevěděl, proč přesně, ale nechtěl, aby si ho všiml. Chtěl zůstat sedět tady nahoře v dešti, sám. Třeba navždy.
Blonďák udělal pár kroků blíž.
"...Co tam děláš?" promluvil s pohledem nahoru. Chlapec se na něj zahleděl. Viktor vypadal... Unaveně. Vypadal jako někdo, kdo to vzdal už před velice dlouhou dobou.
"...kouřím..." Axel trochu pozvedl téměř vykouřenou cigaretu.
"Vždyť prší... Pojď dovnitř..."
"Hmm..." jeho technicky vzato vnuk zabořil bradu do kolen. Chtělo se mu brečet. Jaká je vůbec cena jeho života, jeho duše? Je dostatečně vysoká, aby to ještě mělo smysl? A mají smysl a cena vůbec něco společného?...
"...Viktore?"
Spodní muž mu tázavě pohlédl do obličeje.
"Opravdu si myslíš, že jsem stejně špatný jako vy?..."
Zarazil se, jakoby se rozmýšlel, co má říct. Jenomže najednou se jeho výraz úplně změnil, na jeho obličeji se objevil studený úsměv, uvolnil se a zadíval se Axelovi přímo do očí. Už nevypadal unaveně. Teď vypadal jako někdo, kdo únavu ani není schopný cítit. Pořád měl kruhy pod očima, ale bylo tam něco na jeho postoji, na tom extrémně znepokojujícím lesku v jeho očích, kvuli čemu vypadal jako ve svém živlu, jako žralok v temných vodách. Tom je tady.
"Ovšem, jestli ne ještě horší."
Řekl to s takovou samozdřejmostí, až to Axela donutilo víc se přitisknout ke svým kolenům.
"...ptal jsem se Viktora..."
Zamumlal. Tom zalożil ruce na hrudi a ušklíbl se.
"A na co ti bude jeho názor? Hledáš stébélka, za které by ses chytil, i když by to byly třeba jenom kecy nějakého retarda. Patetické."
Axel mlčel a objímal svoje kolena. Mohl být teď tak čtyři metry nad úrovní jeho očí, ale přesto se cítil, jako by se na něj Tomáš díval do nějaké díry, jako na podřadné zvíře.
"Být tebou se přestanu bránit. Tohle jsi teď ty a víš to. Nezbavíš se toho. Kdo tě teď bude akceptovat, když ne ty? Nikdo. Teď jsi vrah. Jako já. Tak už se konečně vzdej a přijmi to."
Chlapec zatnul zuby.
To by se ti tak líbilo, ty bastarde.
Nejhorší na všech těch jeho lžích bylo to, jak pravdivé byly. Stačilo by tak hrozně málo... Ale on je nehodlal poslechnout. Už jenom z toho principu, že je říkal on, Tomáš Hammer. Nehodlal se vzdát. Nehodlal to přijmout. Nikdy. Możná se z něj opravdu stal sadistický vrah, ale ne slaboch.
"Mohli bychom být tým, víš? Jenom si to představ. Dělali bychom to, co nás naplňuje. Ve dvou se toho dá zvládnout o hodně víc. Nikdy jsem moc nestál o parťáka, ale ty jsi něco víc, Axeli... Ty jsi dědic. Až bude po mě, převezmeš si to tady. Připadne ti celý můj dům, společně se sklepem a všemi nástroji. Víš, chtěl jsem to tady podpálit, až bych cítil, že se moje dny chýlí ke konci, ale u tebe si jsem jistý, že to předávám do správných rukou. Jenom si představ, co budeš všechno moct dělat. Vždyť by to byla škoda nechat tady ležet. Já myslím, že se se ti ta představa líbí."
Axel prudce zvedl ruku s cigaretou a rychle, hluboce potáhl, až mu v ruce nezbylo nic jiného než filtr. Rozkašlal se.
Ano. Ano, moc se mi to líbí. Víc než si dokážeš představit. Miluju tu představu z celé své duše, z celého srdce, každá buňka v mojem těle křičí, že chce, aby se to stalo realitou.
"Běž do prdele."
Jenom tak tak to ze sebe dostal, společně se zbytky kouře. Bolelo to. Cítil, jak se třese, a nevěděl proč.
Tomáš nevzrušeně pokrčil rameny.
"Jak chceš. Já vím, že jednou dostaneš rozum."
Opět ta rychlá změna. Hryznutí se do rtu, přešlápnutí, pohled pryč. Z té věci pod ním se opět stal člověk. Chvíli zíral na promočené listí pod jeho nohama, než se odhodlal znovu vzhlédnout. Axel křečovitě držel svoje nohy u těla.
"...pojď... Pojď dovnitř."
Promluvil Viktor potichu. Jakoby se styděl. Jakoby se nejraději prostě vypařil. Tmavé kruhy pod očima najednou vypadaly tak reálně. Jeho obličej, ten výraz v něm, byl tak żivý. Jakoby byla ta osoba, se kterou chlapec mluvil před chvílí, jenom nějaký robot... Bylo to věrohodné.
Axel nechal filtr na střeše, sesunul se pomalu níž po střeše a potom opatrně seskočil. Nebyl to zas takový náraz, jaký čekal.
"...zlámeš si nohy..." zamumlal Viktor, otočil se zády a rozešel se ke dveřím. Asi, aby se mu nemusel dívat do očí.
A chlapec ho následoval. Protože tohle byl nakonec teď jeho život. Nemohl dělat nic jiného, než se vzpírat a odmítat.
"Jo, a Axeli?" černovlásek se zarazil, když se blonďák před ním náhle zastavil a otočil se k němu předkem. Pohlédl do jeho očí, konkrétneji do toho pravého, hnědého.
"Ohledně té první otázky... Ne, nemyslím.

Ne, ty jsi ta nejsprávnější osoba, se kterou jsem měl kdy tu čest.


*chybějící nedokončené tři odstavce*
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama